Nestává se tak často, aby člověk mohl dělat práci, která přináší smysluplné výsledky, spolupracoval při tom s lidmi, které to baví a nečekají, až jak to „to“ dopadne – většinou špatně. Napadlo mě to při Loučení s létem, což je slavnost, kterou každoročně pořádá Dům sv. rodiny v Libocké ulici na Praze 6 pečující o handicapované klienty. Letos slavili prvně s Pražskými matkami, tedy s námi, a sousedy z Libocké, kteří se společně v ulici zasloužili o bezpečnější podmínky pro chodce.
Nejenže všichni „jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“, ale trochu přitom i pracovali: s Petrou Kolínskou, místostarostkou Prahy 6 odpovědnou za dopravu, debatovali právě na téma zabezpečení Libocké a přilehlých komunikací. Dokonce i při diskuzi o tak žhavém tématu jako je doprava sousedé udrželi emoce na uzdě, neobviňovali se a neuráželi. Na druhé straně místostarostku Kolínskou šlechtilo, že do Liboce přišla připravená, informovaná a občanům netvrdila, že věci nejdou udělat tak, jak si představují, ale ani jim neslibovala, že všechno zařídí. Technické záležitosti, na nichž se dohodli, a opatření, která se dosud podařila, nebo která se plánují, vám popisovat nebudu – můžete se to dozvědět přesněji ze zápisu debaty a tiskové zprávy Domu sv. rodiny a Pražských matek, nebo si přímo na webu Chodci sobě můžete vyhledat podnět, který sem jeden soused zadal.
Ráda bych vám ale ve stručnosti pověděla příběh, který té kultivované diskuzi a spolupracující partě lidí, smím-li to tak říci, předcházel. Jednoho dne do kanceláře Pražských matek zavolal jakýsi pán, který chtěl poradit, jak zajistit, aby ho v ulici krásné, klidné čtvrti nedaleko obory Hvězda, kde bydlí (Libocká), nezajelo auto – postrádal tam totiž chodník. Po nějaké době otálení a odkládání schůzky pro nával jiných pracovních povinností jsme se konečně sešli.
Pan Š. se u nás v kanceláři posadil pod slavnou fotkou Václava Havla, kterému něco našeptává do ucha svatý apoštol z obrazu mistra Teodorika. Ze svých vlastních zkušeností jsme mu radily, aby založil občanské sdružení – více lidí, větší tlak – a přišel na úřad rovnou s nějakým konkrétním požadavkem, nejlépe návrhem již technicky zpracovaným v dopravní studii. Přiznaly jsme, že projektanta, který rozumí problémům chodců, sice k dispozici máme, ale nemáme ho z čeho zaplatit. Ukázalo se, že pan Š. našemu našeptávání porozuměl a především si s ním výtečně poradil. Objednal si dopravní studii na základě svých konkrétních „pěších“ požadavků a její zpracování sám zaplatil, založil také sdružení Bezpečná Liboc, spojil se nejen se sousedy, jednotlivci, ale také s Domem sv. rodiny v téže ulici, který se potýká s podobnými problémy jako on sám, když směřuje pěšky s klienty např. do obory Hvězda, a studii podepřenou sdružením odevzdal příslušným úřadům. Svůj podnět, vlastně podněty na změny v Libocké, zanesl i do portálu www.chodcisobe.cz, aby postup úřadů byl všem patrný a zřejmý.
Skoro by se chtělo říci: „A bylo vymalováno!“. Jenže nebylo, celá záležitost od našeptávání až po realizaci zabrala několik let a zdaleka není vše dořešeno. Občan Š. má sice už podél domu svůj chodník, ten však chybí ještě jinde a zdaleka ne všechny návrhy z dopravní situace se dočkaly realizace. Navíc pan Š. se po několika letech cítí ze všeho snažení utrmácený. Otázkou je, zda se ve stejném místě najde někdo, kdo bude ochoten převzít štafetu… Oslava se totiž koná jednou za rok, ale snažení je každodenní útrapa. Nicméně za vyhlídku výsledku, po němž se denně šlape, to snad stojí.
Jarmila Johnová
