Veřejný prostor je poslední dobou v pohybu a dějí se v něm věci nevídané. Jeho politický rozměr přenechám k rozboru raději politickým komentátorům a soustředím se více na jeho občanskou dimenzi, i když vím, že obě oblasti spolu tvoří jeden celek, který má dopad na to, jak se každému z nás i všem dohromady v něm žije a daří. Vezměme to popořádku.

Celou republiku postihla na prahu léta povodeň a vyplavila ohromný skandál v nejvyšších patrech politiky, který smetl premiéra. Na Prahu se také valila velká voda, která jí zase připlavila nového primátora. Tomáš Hudeček se jako odborník v oboru geografie dopravy ještě před svým zvolením primátorem netajil tím, že by chtěl Pražanům měnit veřejný prostor coby rámec pro dobrý život a troufl si měnit i způsob, jak jeho podobu plánovat. Jako radní s odpovědností za územní plánování měl své skalní zastánce i odpůrce. Přejme mu, ať od svého úkolu neodstoupí, a připomínejme mu často, že bez široké podpory a zapojení Pražanů veřejný prostor dobře fungovat nebude.

I sami občané včetně nezletilých se snaží v malém měřítku o totéž. Proslulá se tím stala např. Waldorfská základní škola v Jinonicích. V květnu se společným úsilím žáků, učitelů a rodičů podařilo „zhasnout“ světlo“ obrovského billboardu na cestě do školy tak, že kolem všemi barvami a reklamami zářícího monstra přímo u přechodu ke škole udělali natolik veliký rozruch (2 happeningy, blogy, dopisování a jednání s úředníky i samosprávou atp.), že dříve, než se úřady rozhoupaly k nějakému rozhodnutí, jej vlastník Vodafone raději sám vypnul. Zaslouží si za to pochvalu. Slepý billboard teď přízračně trčí nad příměstskou krajinou zdůrazňuje svou zrůdnou nadměrnost. V červnu pro změnu děti z téže školy vymalovaly podle vlastního návrhu pod  uměleckým a profesionálním vedením podchod u stanice metra Jinonice. Na vlastní oči jsem viděla manufakturu 50 mladých umělců, dvou učitelek, jedné maminky – malířky a jednoho tatínka – dokumentaristy při práci. Nejedná se o ledajaké dětské omalovánky, je to doslova báseň v obrazech s jednotící myšlenkou i sjednoceným výtvarným projevem – přijďte se do té galerie přesvědčit! Respekt si zaslouží i Technická správa komunikací, která před výzdobou podchod opravila, a firma, která opravu prováděla a dokonce zapůjčila dětem reflektor, aby na svou práci lépe viděly.

S tématem veřejného prostoru a životem ve městě souvisí i festival reSITE, což je platforma (světová) pro spolupráci a sdílení idejí, které z měst dělají lepší místa pro život. V rámci festivalu se konalo mnoho akcí a také dvoudenní konference, která končila v pátečních odpoledních hodinách v plně obsazeném auditoriu galerie DOX. Do Prahy se sjeli nejvýznačnější představitelé urbanismu sdílející myšlenku, že město se má plánovat tak, aby se v něm dalo žít. Poslouchat špičkové profesionály byl balzám na duši a zároveň něco na způsob koupele v šampaňském, kdy vás na kůži příjemně šimrají bublinky a vy si občas s rozkoší loknete životodárné tekutiny, které je hojnost. Všechno, co jste si kdy krásného snili o městě a o svém domově a o čem Vám úředníci a politici shodně tvrdili, že „si to představujete jako Hurvínek válku“ vám tyto slavné dámy a panové v Praze nejen potvrdili, ale na svých projektech realizovaných doma či jinde vám i ukázali, že to jde.  Nadto slovní projevy odborníků na slovo vzatých zněly prostě, jednoduše a srozumitelně, nikdo nemluvil, s výjimkou Američanů a Britů, rodným jazykem, a přitom si všichni rozuměli. Většinově zaznívala myšlenka, že je to právě veřejný prostor, který rozhoduje o tom, jak se lidem ve městě žije, a že situace chodců, dětí a seniorů ve městě a maličkosti v jejich prospěch jsou indikátorem toho, zda je to dobré místo pro život. Charizmatický exstarosta Bogoty Enrique Peňalosa jako by citoval naše úředníky, když vyprávěl, jak ti bogotští odmítali například zavedení vyhrazených pruhů pro autobusy: „Ulice jsou příliš úzké, tam se auta i autobusy současně nevejdou!“. „Tak fajn, nebudou tu tedy jezdit auta,“ rozhodl. K tomu pak ukázal obrázek před opatřením a po něm. Podobně nám ukazoval urbanistickou historii New Yorku Alexandros Washburn, který v New Yorku šéfuje odboru územního plánování. Z věčných hádek, jak má město vypadat, tu nakonec vybruslili tak, že sice nemají závazný územní plán, zato však mají závazný proces, jak se mají změny projednávat, a nepřekročitelné hranice, za něž se město v žádném případě nesmí rozšiřovat. Stejně důležité je projednávat změny zároveň ve směru odshora (vedení města) – dolů i zezdola nahoru a také ve směru horizontálním, kdy spolu musejí vyjednávat jednotlivá odpovědná místa, resp. resorty na stejné úrovni. Na příkladech High line (visutá železnice přebudovaná na visutou pěší zelenou promenádu) a nábřeží přeměněného z betonových mol na přírodě blízké prostředí na způsob hrází rybníka nám ukázal, že často je lepší rozšiřovat veřejné prostory využitím prostor, které sloužily dříve k jiným účelům, než bourat a stavět něco nového.

Vykoupaná v této osvěžující a povzbuzující intelektuální lázni jsem večer ještě trochu pracovala a po půlnoci jsem se chtěla vrátit domů veřejnou dopravou. Co čert nechtěl, poslední metro mi ujelo, a tak jsem se přesunula na  tramvajovou refýž u metra Hradčanská, směr do centra. Čekala tu asi stovka lidí a za 20 minut přijel jeden vagon noční tramvaje č. 53 tak narvaný, že se do něj většina čekajících včetně mě nevecpala. Zašla jsem tedy za roh do Badeniho ulice, po 30 minutách přijel opět jen jeden vagon noční tramvaje, č. 56, stejně  narvaný, ale díky tomu, že tato zastávka je mimopražským poněkud utajená, dovnitř jsem se dostala. Tramvaj byla plná cizinců (kde jsou Pražané)? Cosi legračního zpívali a měli z té cesty srandu. Jela jsem temným městem, nikde ani živáčka, okna zhasnutá. Mně do smíchu nebylo a vzpomínala jsem na Peňalosu: „Proč by sem lidi vůbec chodili, to je veřejný prostor dobrý leda na venčení psů, jo zeleň, ta tady je, ale co s ní, když se tu nic neděje?“ Nebo: „Má snad automobilista v jakékoli ústavě na světě zaručeno právo na parkování? Nemá, ale každý člověk – a zejména dítě – má právo na důstojný život.“ 

Domů jsem dorazila ve dvě dvacet, pěšky by to vyšlo možná rychleji. Proč město staví cesty, mosty, tunely pro automobilisty a doplácejí na to všichni, kteří autem jezdit nemohou či nechtějí? Tohle bychom si ve městě nechat líbit neměli.