Neoblomná maminka žáka tehdejší ZŠ, jedna z mnoha aktivních občanů, u výsledku svého snažení a vytrvalosti – nového přechodu ve Slezské ulici, foto PM

Tak se nám to blíží, milí občánkové. Ještě včera jsem si sebemrskačsky říkala, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme, a přesně takového budeme mít i prezidenta. Měla jsem tím na mysli, že většina lidí stejně jen čeká, kdo jim co dá, nebo ještě hůře, kdo jim co slíbí. Toho pak volí a z principu jsou naštvaní, protože sliby se – taky z principu – neplní.

Došlo mi ale, že to není tak docela pravda. Při naší práci – kultivaci veřejného, nejčastěji dopravního prostoru – se setkáváme se spoustou lidí z řad občanů, úředníků i politiků, kteří jsou pravým opakem fňukalů, ale moc se o nich nemluví ani nepíše. Omílat v médiích a na sociálních sítích stále jen otázky technologie moci a „objektivně“ či neobjektivně popisovat a analyzovat pokusy o zneužití mocí či pravomocí ubíjí a působí malomyslnost. Táhnou a povzbuzují přeci i příklady dobré vůle a víry ve společný prospěch a nezáleží na tom, zda se tak děje na úrovni obce, města, republiky či regionu. Pojďme si to připomenout.

Vzhledem k tomu, že na náš portál přichází mnoho občanských podnětů, a vzhledem k tomu, že víme, jak s těmito podněty zacházejí volení zástupci nebo úředníci, mohu být celkem konkrétní. Začnu odshora a od dob, kdy něco podobného vůbec začalo přicházet v úvahu. Hned z počátku 90. let začaly skupiny občanů prosazovat právo na informace, které bylo nakonec ukotveno ve slavné „stošestce“ (106/1999 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím), mnoho občanských skupin se tehdy spoluúčastnilo na tvorbě nové legislativy týkající se kvality životního prostředí. Naše organizace Pražské matky z podnětu, který přišel od jedné občanky, s jejím aktivním odborným angažmá prosadila v parlamentu paragraf o přednosti chodce na přechodu v zákoně č. 361/2000 Sb. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Zásadní pro přijetí této normy byl fakt, že Vladimír Mlynář, jako jediný z mnoha tehdejších poslanců, zastupitelů a úředníků Magistrátu hl. m. Prahy (který také disponuje zákonodárnou iniciativou), s nimiž jsme tehdy jednali, prostudoval důvody i analýzu, na níž se podíleli i kompetentní vládní úředníci a odvážil se náš návrh přijmout a přednést jej při třetím čtení zákona na plénu. Návrh prošel, norma je dnes samozřejmostí. Jindy jsme zase díky konkrétním informacím a varováním, které přišly jak od jednotlivých občanů i občanských skupin, tak z úřadů městských pražských částí, prosadili, aby se zastavilo rušení přechodů přes tramvajové tratě, které prováděl pražský magistrát, a bylo zahájeno jednání s ministerstvem dopravy o změně prováděcí vyhlášky k zákonu 361.

Všechny přechody ve Slezské byly zúženy do jednoho pruhu, foto PM

Díky vytrvalému a mnohaletému úsilí jedné maminky, spolupráci s některými úřady a spory s jinými se podařilo zklidnit provoz nejen v bezprostředním okolí tehdejší základní školy ve Slezské ulici v Praze 2, kterou dcera zmíněné paní mezitím dávno dokončila, ale i po celé délce Slezské od vodárenské věže až po nám. Míru.  V Praze 3 se zase díky osobnímu angažmá jednoho z místních podařilo dosáhnout rekonstrukce nebezpečné křižovatky Ondříčkova x Bořivojova. Pamatuji si i na cílevědomou a neústupnou občanku, která dosáhla zlepšení dopravní situace na cestě do školky v Praze 8 Na Pěšinách nebo místního obyvatele, který se domohl zlepšení situace na přechodu, kde odbočují auta ze Severojižní magistrály do centra. Občané pražské Liboce si zase vybojovali zřízení nového přechodu pro chodce a zklidňující opatření na rušné spojce mezi Petřinami a Dejvicemi. Až šokující je příklad úředníka z Prahy 10, který poctivě přebírá snad všechny podněty, které se pro jeho městskou část objeví na našem portálu, informuje občany o možném řešení, které se také snaží prosadit, vyřešené podněty fotí a fotky nám pak s komentářem posílá zpět.

Pokud bych měla vyjmenovávat všechny lidi nejrůznějších profesí s nejrůznějším společenským postavením (od řemeslníků přes ženy v domácnosti a úspěšné podnikatele až po vážené akademiky), kteří měli odvahu postavit se za rozumný požadavek na zlepšení životních podmínek nejen svých rodin, ale i ostatních spoluobčanů, a trvali na jeho splnění, i když se jich problém už přestal osobně dotýkat, a kdybych měla popsat činy všech úředníků a volených zástupců, kteří tyto požadavky zvedli nebo sami přišli s nějakou společensky prospěšnou věcí, byl by z toho román.  Jedno je však jisté, ti všichni jsou lidé, kteří nedají na laciné a nesplnitelné sliby, ale jsou ochotni jednat a spolupracovat s ostatními ve veřejném zájmu. Zatím si nemáme moc nač stěžovat. Opravdu špatně bude až tehdy, když o tuto možnost přijdeme. Nevolím proto sliby, ale možnost účastnit se.

Jarmila Johnová, 9. 1. 2018