Bližším ohledáním podnětů umístěných na Chodcích sobě lze zjistit, že ne všichni uživatelé mají zcela jasno v tom, jak by bylo možno učinit lokality, po nichž se v Praze pohybují pěšky, bezpečnější a přitažlivější. Možná je to i proto, že nemáme konkrétní představu o tom, jak by město příjemné pro život mělo vlastně vypadat. Většina z nás v takovém městě nežila a ti, kteří by si jej mohli pamatovat z minulosti, si své zkušenosti odnesli na onen svět. Můžeme však alespoň začít tím, že otevřeme debatu o tom, co se nám v našem městě líbí, co ne a co v něm postrádáme, pokud to z výše uvedených důvodů vůbec víme. Můžeme také srovnávat s příjemnými místy jinde ve světě, která jsme navštívili nebo ve kterých jsme strávili nějaký čas.
Dovolím si tedy udělit sama sobě právo prvního „výkopu“, po němž, doufejme, budou následovat další pro a proti k současným životním podmínkám v hlavním městě, z nichž by se mohly vyvrbit zajímavé nápady, jak českou metropoli na Vltavě zabydlet.
Co se mi ve městě líbí
1. Praha je krásná díky rozmanitému terénu, řece a dalším pramenům, které zde prohloubily údolí, a také díky bohatému architektonickému dědictví. Na tom bych nic neměnila, naštěstí to ani dobře nejde. Některé z těch údolí a kopců nad nimi jsou dosud zelené, nebo dokonce nezastavěné: např. Prokopské či Šárecké údolí, Kunratický les, Modřanská rokle, hodně zelená je Liboc i Vokovice atp.
2. Praha má stále ještě hodně parků, které na sebe navazují. Můžete si vyzkoušet, že dosud lze urazit spoustu kilometrů i hodin pěšky a z veřejné zeleně s parkovou úpravou téměř nevystoupit, nebo když, tak jen na chvíli – tak například z náměstí I. P. Pavlova se můžete snadno a příjemně dostat na dlouho procházku po vltavském nábřeží, jestliže vyrazíte klidnou Kateřinskou ulicí k ulici Ke Karlovu, kde vstoupíte do parku, kterým projdete zpět do Kateřinské, a pak sejdete pak dolů k Botanické zahradě, kde si po procházce kolem květin, stromů a geoparku můžete na lavičce odpočinout a chvíli se pokochat pohledem. Stejně tak můžete z I. P. Pavlova sejít k řece přes Albertov nebo parkem Folimanka. Pokud přejdete řeku, můžete vystoupat na Petřín, kterým projdete parky až k Chotkovým sadům a odtud sady na Letné, u Stalina, resp. z místa jeho bývalého pomníku, sestoupíte k řece a překročíte Vltavu přes Čechův most, vydáte se po nábřeží k Rudolfinu, opět podél řeky kolem Národní divadla a vrátíte se opět až k Folimance. Mohli byste však ještě pokračovat až třeba pod Vyšehrad, vystoupat nahoru, dorazit ke stanici metra Vyšehrad, spustit se dolů k parku Grébovka, opět vyšplhat nahoru a za chvíli se vrátit k výchozímu bodu na nám. I. . Pavlova, z něhož za chvíli dorazíte do Riegrových sadů atd. Tím zdaleka nekončí možnosti cestovat po Praze pěšky.
3. Širší centrum Prahy se souvislou zástavbou je tak malé, že jím lze z jednoho konce na druhý projít z pěšky. Tak napřílad v době po povodních v roce 2002, kdy nefungovalo metro, jsem zjistila, že se ze svého bydliště na Královských Vinohradech do práce na Malé Straně a později v Bubenči dostanu pěšky za 40, resp. 50 minut a opačně domů za 35, resp. 45 minut (z kopce je to trochu rychlejší).
4. V centrální Praze je hodně restaurací, hospůdek, kaváren i kulturních zařízení a většina úřadů i pošt je v pěším dosahu od mého bydliště, resp. práce.
5. V širším centru Prahy i na okrajích naleznete většinou dostatek hřišť pro děti a vyrostlo zde i několik nových pěších i cyklistických stezek, resp. tras.
Co se mi ve městě nelíbí
1. Praha je zaprášená, špinavá a smrdí, zatímco o většině evropských měst se to tvrdit tak jednoznačně nedá. Prach je vidět nejen na chodnících či vozovkách, ale také na zašedlých omítkách a kamenných či kachlíkových vnějších stěnách budov a cítíte ho i v puse, někdy i na průduškách. Že jej máte i v plicích, se dozvíte většinou až pozdě. Vysoká prašnost není jen neobjektivním dojmem, ale dokazuje ji i měření AIM (automatický imisní monitoring). Imise – tedy to, co dýcháme, – překračují hodnoty naměřené v evropských západních městech i limity doporučené EU, a tím pádem i uzákoněné imisní limity v ČR. Prach v Praze generují ve značné míře spalovací, zejména dieselové motory, tedy motorová doprava. Prašnost a špína je také důsledek dalších, například stavebních činností (stavby nejsou řádně zakryty, využívá se špatných postupů atp., v Praze se znovu začíná topit fosilními palivy). Za prašnost, špínu i smrad nese vinu také nedostatečný úklid a čištění města a špatně větratelný údolní terén. Zatímco. v 19. století se chodníky i vozovky kropily denně, dnes si o tom můžeme nechat jen zdát, luxování chodníků i vozovky pod obrubníky chodníků také nevídám denně.
2. Pěší cesty na sebe často nenavazují a nutí chodce k zacházkám, do podchodů, tunelů nebo k přeskakování překážek. Podle Zásad pěší dopravy (http://www.iprpraha.cz/cs/navrh_zasad_rozvoje_pesi_dopravy) mají být cesty co nejkratší a podle mého by všechny komunikace, kde není výslovně zakázán pohyb chodců, měly být vybaveny úrovňovými přechody a po obou stranách chodníky. V současné době se dokonce i v souvislé pražské zástavbě vyskytují místa, kde musíte přeskakovat zábradlí, pokud si nechcete zajít 50, někdy až 100 m, zalézt pod zem jako krtek nebo přecházet, kde je to nebezpečné. Vezměme si například křižovatu Vinohradská, x Slavíkova x U Vodárny na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 2. Všechna čtyři nároží mají bariéru, takže pokud směřujete třeba po Vinohradské ulici do Čechových sadů a jdete s kočárkem, musíte „zdrncat“ po schodech dolů a potom zase „vydrncat“ po schodišti nahoru. Jste-li dokonce vozíčkář, máte smůlu, ulici U Vodárny nepřekonáte a do Čechových sadů se nedostanete.
3. Čím dále od centra, tím je pěší návaznost problematičtější, komunikace s intenzivním provozem hůře překonatelné a chodníky podél nich řidší. Vzhledem k tomu, že se pohybuji převážně v tzv. centrální části Prahy a neznám dobře dopravní situaci ve vzdálenějších lokalitách města, často se mi stává, že některou komunikaci vůbec nedokážu přejít, musím se vracet zpět a pátrat po bezpečnějším místě pro její překonání.
4. Praha je přehlcena auty i v centru – např. Severojižní magistrála, ale i dříve klasická korza jako např. Vinohradská třída i mnohé další typické městské třídy jako je Rumunská, Ječná či Anglická ulice v Praze 2, Smetanovo nábřeží, Křižovnická, nebo Karmelitská ulice v Praze 1 atp. –, kudy se dobrovolně procházet asi nebudete.
5. V Praze se neustále zmenšuje prostor pro chodce a naopak se zvětšuje prostor pro individuální automobilovou dopravu (IAD), což je důsledek toho, že město věnuje nesrovnatelně větší péči a investice (v poměru několik desítek milionů k milardám Kč) z veřejného rozpočtu do dopravních staveb a rekonstrukcí komunikací ve prospěch plynulosti IAD a možností parkování než do bezpečnosti a atraktivity pěších cest. Pěší doprava přitom ze své podstaty neškodí ani životnímu prostředí ani obchodu, kulturnímu vyžití či bezpečnosti. Běžnou praxí je legalizované parkování na chodnících s využitím zákonné možnosti stanovení „místní úpravy provozu“ či legalizované parkování v kratší než 5 m vzdálenosti od přechodu na základě téhož stanovení.
6. V Praze ubývá parků, zeleně a míst ve veřejném prostoru, které slouží jinému než dopravnímu vyžití. Většinu parků v Praze založily předchozí generace (nevzpomínám si na žádný významnější prostor, který by vznikl či byl kultivován pro roce 1989, ba ani po roce 1945, pokud se mýlím, opravte mě), v současné době naopak parky a zeleň vůbec ustupují komerčnímu využití území a ve veřejném prostoru převažují dopravní funkce bez velkého ohledu na chodce. Na západ od nás probíhá rozvoj opačným směrem. Kultivují se místa, kudy se chodí pěšky, nebo se dokonce ruší intenzivní automobilový provoz ve snaze přilákat do městského prostoru chodce. Proslulé je třeba úplné vymístění dopravy z newyorského Times Square. Místo tisíců aut tu denně proudí nebo se povalují na lehátkách či sedí u stolků tisíce lidí, kteří kromě holicích strojků v tašce/kabelce jiným motorkem pravděpodobně nedisponují. Nemusejí nic konzumovat, mohou jen tak být. Jak ráda bych se podobným způsobem povalovala na Nuselském mostě a kochala se výhledem na město! V Berlíně jsem dokonce zažila před několika lety mírovou okupaci vozovky. Blízko stanice metra Waterloo ve čtvrti Kreuzberg se na mostě (myslím, že to byl Admiralbrücke) někdo posadil a koukal do vody, vedle něho další, pak zase další, začali si povídat, popíjet, kdosi začal na něco hrát. Auta nejdříve troubila, pak to místo raději objížděla jinudy. Byl to prostě pěší most. Seděli tam úředníci, hudebníci, bezdomovci, míchala se i etnika a nápoje od obyčejné limonády přes pivo až po vznešenější vína. Bylo to hezké a trvalo to, pokud vím, celé léto, než okupaci ukončila, také mírově, policie, protože se „jí“ ucpával tou neorganizovanou blokádou jiný most přes Sprévu.
Shrnu-li výsledky své inventury, dovolím si tvrdit, že za vše dobré může buď příroda, nebo minulé generace, a za vše špatné může z menší části také příroda a z té větší špatně uchopená představa o rozvoji města. Snad se dá mnohé napravit, dokud všichni chodci nezmizí v podchodech a tunelech. Já osobně bych si přála dojít z jakéhokoli do kteréhokoli místa v Praze pěšky, aniž bych se cítila nevítaným účastníkem provozu či musela riskovat svůj život či životy svých dětí a jejich dětí. Chtěla bych prostě bloumat, když chci, jít rychle, když potřebuji, a zastavit se/posadit se, když je na co koukat, poslouchat a pozorovat. Jak to vidíte vy?
Jarmila Johnová
