Rozhlédneme-li se po světě, vidíme, že v zemích, kde je silná občanská společnost, se lidem žije lépe než v zemích, kde občané kromě účasti ve volbách téměř žádné slovo nemají. Jinak řečeno: tam, kde se lidem daří podílet se na veřejné správě uplatňováním svých zkušeností s využíváním prostoru, v němž žijí, a který tedy dobře znají, je kvalita života a spokojenost lidí větší než tam, kde takovou možnost nemají.  Vzhledem k tomu, že téměř všichni (počítejme v to i občany na vozíčku) se ve veřejném prostoru (nejen) pražské metropole pohybujeme pěšky, můžeme portál Chodci sobě – coby místo pro ohlašování podnětů přímo z ulice – považovat za nástroj, který občanskou společnost posiluje. Podívejme se tedy, jak se jeho prostřednictvím občanům daří uplatňovat své nároky.

Dva roky provozu portálu: úspěch či prohra?

Podívejme se nejdříve na statistická čísla, která web poskytuje: z více než 800 regulérních podnětů, se jich podařilo za dva roky provozu vyřešit necelých 180, což představuje více než pětinu, tedy něco přes 20 %. Mohlo by to být samozřejmě lepší, ale vzhledem k tomu, že městské části, jimž jsou podněty zasílány, jsou v komplikovaném propletenci kompetencí a odpovědností často jen pošťáky doručující občanův podnět na „správné“ místo, tak málo to zase není.

Potřebujeme více sebevědomí i fantazie

Portál také umí prozradit, zda občané požadují jen nápravu „prkotin“ (jako například odstranění výmolů, louží či špíny, které však také hrají významnou roli v kultivaci veřejného prostoru), nebo zda usilují i o významnější změny v pěší infrastruktuře. Pokud si vyhledáme přehled podnětů, můžeme si podněty „vyfiltrovat“ podle různých kategorií. Z výsledku pak lze usuzovat, že občan si většinou umí představit jen drobná vylepšení. Web má ale naštěstí na svém kontě už i několik významnějších stavebních úprav, např. rekonstrukci křižovatky ve Šrobárově ulici či instalaci dlouhé řady sloupků v ulici U Nemocnice na Vinohradech zabraňující autům, aby parkovala na chodníku a znemožňovala tak chodcům přístup do Fakultní nemocnice. Dokonce i z komentářů uživatelů webu můžeme vyčíst, že občané hodnotí výsledky svých podnětů spíše pozitivně, což u tradičně skepticky naladěné české společnosti signalizuje stoupající občanskou sebedůvěru a snad i důvěru ve veřejnou správu.

Dva roky občanského snažení o zlepšení veřejného prostoru v Praze tedy nelze považovat za prohru i z dalšího důvodu: uživatelé se k webovému portálu opakovaně vracejí a přibývají i noví, stejně tak své snažení nevzdává ani veřejná správa městských částí, někde dokonce pozorujeme zvýšení aktivity, která v některých případech dokonce přesahuje rámec služebních povinností. S trochou nadsázky se tak dá tvrdit, že jde o dobrovolnou občanskou službu ve prospěch obce, což si rozhodně zaslouží respekt.

Rezervy na obou stranách

Zároveň se však ukazují i velké rezervy  – například u magistrátní správy, od níž se na portál nedostávají – nebo jen zřídka – informace o tom, jak s občanskými podněty týkajícími se komunikací v správě města a předanými městskými částmi k řešení, naložila. Je zřejmé, že Chodci sobě sice mohou usnadnit komunikaci mezi občany a veřejnou správou, ale pokud  není na jedné či druhé straně dostatečný zájem, internetový nástroj sám je k ničemu.

Na straně občanů je třeba, aby na vyřešení svých podnětů trvali (tj. urgovali je prostřednictvím webu, telefonicky nebo i při osobním jednání a především se nebáli navrhovat významnější změny. Například starostka městské části Praha 2 k tomu dokonce občany vyzvala a potvrdila, že takové návrhy představují pro veřejnou správu důležitou informaci a inspiraci. Nemusí jít vždy o návrhy technického řešení, ale třeba i o návrhy na propojení pěších tras, doplnění uličního mobiliáře – lavičky, stolky, koše – nebo ozelenění prostoru, návrh na zavedení pěších či obytných zón anebo zón Tempo 30 (snížená rychlost na 30 km/h) atp.

Na administrátorovi portálu (o. s. Pražské matky) leží stejný díl odpovědnosti. Snaží se tedy zlepšit komunikaci mezi občany a jejich veřejnými zástupci. Jednal proto s představiteli některých městských částí a dohodl se s nimi, že  čas od času provede inventuru dosud neřešených podnětů a projedná, jak s takovými podněty dále naložit. S pražským magistrátem jedná o také o váznoucí komunikaci a o stanovení osoby, která by na webu občany informovala o řešení podnětů. Zároveň se v posledním roce pokusil portál upravit tak, aby občanům lépe vyhovoval a aby od městských částí, resp. jejich úřadů neočekávali více, než jim dovolují jejich kompetence, které jsou často omezeny na roli doručovatele podnětů.

Sladit pravomoci a odpovědnosti

Další významnou část problémů představuje již zmíněný propletenec kompetencí a odpovědností a jejich nevyváženost. Městským částem je např. městem svěřena státní správa značné části pražského veřejného prostoru, ale nejsou jim k tomu svěřeny finanční prostředky z veřejného rozpočtu města. To už je však jiná důležitá kapitola, která se týká spíše legislativních problémů, v nichž se řadový občan hůře orientuje, a proto je pro něj mnohem složitější  navrhovat změny.

Veřejný prostor bez občana není k životu

Chceme-li, abychom se ve veřejném prostoru, kde žijeme, skutečně cítili jako doma, aby pro nás město nebylo jen noclehárnou a pracovištěm, z něhož prcháme do svého soukromí, nezbývá nám než dávat o sobě vědět. Pokud naopak z jakéhokoli pohledu na aktivní občanské působení ve veřejném prostoru rezignujeme, můžeme se v něm dočkat čehokoli.