Autorka článku – social distancing :), foto PM
Milí senioři!
Přiznám se, že jako seniorku, která patří do věkové kategorie 70+, mě často vyslovovaná obava o zdraví a životy dříve narozených z nejvyšších pater naší exekutivy tak trochu „zvedá ze židle“. Nic proti ohleduplnosti vůči dříve narozeným, pokud nezůstane jen u teorie a nemaskuje se tak racionálně podložený strach, abychom neobsadili většinu nemocničních lůžek, plicních ventilátorů a nezahltili zdravotnický systém až k jeho zhroucení. Jednostranně zdůrazňovaná nutnost společenské izolace a omezování pohybu však (nejen) u seniorů může prohloubit pocit úzkosti a bezmoci, což fyzickou ani psychickou odolnost, tak potřebnou v krizových situacích, rozhodně nerozvíjí.
(Vz)Dělání všechny chmury zahání – a pohyb také
Není třeba se „rochnit“ v těchto pocitech, milí senioři! Nejlepším lékem proti úzkostem i strachu bývá aktivita a pocit sounáležitosti. V současné krizové situaci se to dá hezky propojit.
Spousta lidí se dnes snaží, aby koronavirus spojenými silami přemohla. Zdravotníci, vědci, podnikatelé, ajťáci, zaměstnanci, handicapovaní lidé, Češi, Vietnamci či jakékoli jiné národnosti pracují do roztrhání těla i duše, pomáhají studenti, ženy v domácnosti, sportovci a taky důchodci… Ti všichni dobrovolně a iniciativně zaplňují mezery, které centrální vláda neumí nebo nestíhá pokrýt, a není důvodu, aby se senioři takovým aktivitám vyhýbali.
Je třeba se jen se zvýšenou opatrností pohybovat ve veřejném prostoru, pokud už nám seniorům nezbývá než do něj vstoupit, a zúžit paletu fyzických kontaktů s ostatními lidmi na naprosto nezbytné minimum. Protože se však většina lidí dnes stejně propojuje virtuálně, vlastně to tak velké omezení oproti jiným skupinám obyvatel nepředstavuje. Především však musíme úzkostlivě dbát o čistotu, především při návratu zvenku, abychom si nekontaminovali domácnost, doma otírat a čistit věci jako jsou mobil, klávesnice počítače, myš apod., kterých se nejčastěji dotýkáme. Chybí-li k tomu doma dezinfekční prostředek, můžeme používat obyčejný ocet, jako to dělávaly běžně naše babičky, na dezinfikování rukou zase Alpu nebo lékárenský líh. Rukavice, bez nichž bychom se neměli mimo vlastní domácnost ničeho dotýkat, nalezneme v každém obchodě, kam bychom měli ovšem zajít opět jen v nezbytných případech.
Nevíme sice, jak dlouho bude karanténa ještě trvat, ale rozhodně bychom neměli zapomínat na svou fyzičku, na níž je pochopitelně závislá i naše psychika. Nedávno jsem v televizi sledovala reportáž z Okinawy, kde věkový průměr přesahuje 90 let a obyvatelé se tu běžně dožívají 100 i více roků. Viděla jsem tam veselé stoleté stařenky a staříky, kteří tvrdili, že nejdůležitější je každý den cvičit, zůstat ve spojení s lidmi, mít zájem o to, jak se daří druhým, a stanovit si program činností, které chceme každý den dělat. Dokonce i v Britské Kolumbii mi jeden Indián vyprávěl, že členové jeho kmene se prý běžně dožívali stovky, přičemž pracovali podobně dlouho jako ostatní, dokud se nerozhodli, že už toho bylo dost, a umřeli.
Až se omezení přece jen trochu uvolní, můžeme využít častěji toho, že vzduch je dnes mnohem čistší kvůli zklidněnému automobilovému provozu, a více chodit ven na slunko i do deště. Ani současné omezení pohybu se ale nevztahuje na pobyt v parku či přírodě, který prospívá každému. Rozhodně je ale lepší pohybovat se, třebaže ve velmi omezené míře, pěšky v bezprostředním okolí svého bydliště, než nasednout s celou rodinou do stísněného prostoru auta, dvě hodiny si mezi sebou vyměňovat při dýchání vzduch a k tomu s sebou z Prahy přivézt na venkov tamějším obyvatelům další riziko nákazy.
Při nezbytném procházení bezprostředního okolí místa, kde žijeme, se toho můžeme navíc hodně dozvědět a máme teď taky více času na přemýšlení o tom, co nám v něm schází, nebo naopak překáží, nebo co v něm lze zlepšit. Objevila jsem tak například půvab nedalekého rozlehlého, dříve pro mne dosti nudného parku v plochém a trochu holém terénu s dlouhými asfaltovými cestami. Teď mě teprve napadlo, že tu budu moci s vnoučaty pohodlně kroužit na kole a možná s nimi zkusím i in-line brusle, až skončí karanténa. Přišla jsem taky na mnohem příjemnější alternativní cestu klidnými ulicemi s vilkami a zahrádkami než nehezkou hlavní třídou ke „svým“ dvěma nejbližším stanicím metra, všimla si, které stromy a keře v našem okolí na jaře kvetou nejdřív, jaké potom, jací ptáci mě tu každé ráno budí, zaznamenala dosti prázdných rabátek – ve městě není nikdy dost stromů, proto dám na web Chodci sobě podnět na jejich osazení –, pátrala jsem v nejbližším okolí po kontejnerech na kovový odpad a nápojové obaly a zjistila, že tu žádné nejsou – napíši mail odboru ŽP své městské části. Nakonec jsem objevila nedaleko od svého domu skvělý obchod, kde se prodávají bez obalu potraviny i drogistické zboží a ještě tu nabádají seniory, ať k nim raději sami nechodí a zboží si objednají, že jim nákup přivezou sami domů!
S rodinou pro jistotu ve fyzickém kontaktu prakticky nejsme, ale s vnoučaty každý den na video chatu trénujeme angličtinu – docela zábavný úkol, netrvá-li dlouho, se starší vnučkou si dokonce čteme anglicky psanou knížku o vlčí smečce. Vnoučata jsou už školní karanténou tak znuděna, že se na mě obracejí s otázkami, které je před karanténou vůbec nezajímaly a nenapadly a které hodně přesahují probíranou látku. Dost vědomostí si tak připomenu – každou chvíli jsme na Wikipedii –, a taky se od nich učím, co všechno se dá ve virtuálním světě dělat, kam a jak se propojit, které aplikace stáhnout…, – to zase dřív vůbec nebavilo mne…
Máme to v suchu – nemusíme na kru
Uvědomila jsem si, že v současné situaci, kdy zaměstnanci, podnikatelé, živnostníci, divadelníci a další přicházejí o práci i peníze, patřím k privilegované vrstvě, která má na rozdíl od nich sice malý, ale zajištěný pravidelný nekrácený příjem, a doufám, že snad u toho zůstane. Vážím si toho a snažím se i já maličko „přispět svou troškou do mlýna“ (kromě ušití pár roušek), hlavně tím, že své potomky mezi 30+ a 40+ , kteří teď mají doma souběžně kancelář, školu, vývařovnu a nonstop zábavní podnik, zatěžuji co nejméně. Je to krása žít ve společnosti, jejíž neproduktivní členové nemusejí nastoupit dobrovolně na kru, jako to prý dělávali staří Inuité, když už nebyli schopni ulovit víc, než snědli!
Jarmila Johnová
