Nevidomí občané s ohledem na svůj handicap patří do skupiny nejvíce ohrožených chodců, neboť se mohou orientovat pouze pomocí sluchu a bílé hole. Hluk v dopravě a tlačenice v MHD pohyb nevidomého výrazně ztěžují. Běžná cesta do práce proto může být poměrně adrenalinovým sportem. Vzhledem k tomu, že jsem zatím nevidomý začátečník a se samostatným pohybem nemám ještě tolik zkušeností, protože jezdím v doprovodu průvodce, ráda bych poukázala alespoň na některé neduhy v pražském MHD. Jistě se každý z nás již setkal s tím, že v tramvaji či autobuse byl oznámen jiný název stanice, než na které dopravní prostředek zastavil. Pro vidícího cestujícího, který ví, kde chce vystoupit, žádný problém, neboť pohledem z okénka bezpečně pozná svou zastávku. Nevidomý však takovou možnost korekce nemá, a pokud nezaregistruje bezprostředně poté, co vstoupí do tramvaje, že je hlášení posunuté, byť jen o jednu stanici vpřed či vzad, je v domnění, že vystupuje správně, nemile překvapen. Ač se vydá po své naučené trase, může se ocitnout uprostřed silnice a ve zmatku troubících aut je tak vystaven přímé srážce. Přitom takovému riziku lze zabránit bez jakékoli námahy, a to důsledností řidičů MHD při hlášení jednotlivých stanic. Totéž platí i o dalším problému, který se může zdát malicherný. Na frekventovaných tramvajových stanicích, kde staví více tramvají, je běžné, že pokud tam již jedna tramvaj stojí, zastaví ta následující za ní, kde otevře dveře, a na začátek zastávky již nedojede. Jenomže nevidomý se orientuje právě podle toho, kde zastávka začíná, a to díky ceduli s jízdním řádem. Nevidomý tak nemá téměř žádnou šanci doběhnout tramvaj stojící mimo zastávku a ta mu ujede. Musí pak zbytečně čekat na další spoj, kdy není vyloučeno, že se bude problém opakovat.
A jaké je to chodit po chodníku s bílou holí? V celku bezpečné, bílá hůl dokáže odhalit spousty nečekaných překážek až na jednu zásadní, a to tu, která se nachází v úrovni od hrudi výš. V takovém případě se jen těžko zabrání srážce. Přímý náraz do cedule, reklamního poutače apod. však nemusí skončit pouze boulí na čele, ale může způsobit i závažnější zranění. Jakákoli překážka přesahující na chodník v uvedené výši tam proto nemá co dělat. Stejný problém představují i špatně zaparkovaná auta, a to zvláště v místě určeném pro přechod přes vozovku, která mohou nevidomého zmást a ohrozit ho při přechodu na protilehlý chodník. Bílá hůl nemá oči, ale představuje jen pomocnou berličku.
Uvedené připomínky se pro zdravého člověka možná mohou na první pohled zdát nepodstatné, ale pro nevidomého s nimi mohou být spojeny nepříjemné situace a někdy i ohrožení zdraví či dokonce života. Je otázka morální odpovědnosti, zda například zaparkuji na chodníku a vyvolám tak potenciální nebezpečí pro zrakově postiženého. Ke změně přitom není třeba žádných složitých nebo nákladných opatření, ale postačilo by jen více ohleduplnosti každého z nás vůči těm, kteří jsou ve vnímání světa ochuzeni o jeden smysl.
Nikola Švandová
