Lavičky na hřbitově ve Stratfordu, foto J. Johnová
Dovolte mi, abych vám v naší zrychlené době nabídla poklidné zamyšlení o lavičkách. Navštívila jsem letos Británii, kde jsem se znovu přesvědčila, jak moc sluší veřejným prostranstvím a jak velké oblibě se těší obzvlášť u Britů. Nezáleží na tom, kam se lavička umístí, všude najde uplatnění: na ulici, na hřbitově, v parku, v klidných zákoutích města i v ulicích s rušným provozem aut. Lavička totiž znamená, že jste vítáni a můžete se na místě zdržet.
Myslím, že Brit – Britka samozřejmě též – veřejné prostranství miluje. Spatří-li ve městě kousek volného místa, donedávna porostlého sytě zeleným hustým trávníkem, je puzen/a naň usednout, ať už bez lavičky, nebo s ní, přestože klimatická změna ho v poslední době přetváří v území podobající se ohradě zdusané v letním jižanském žáru divokými koňmi nebo hovězím skotem, a uspořádat zde kratší či delší piknik nebo se oddat kratšímu či delšímu rozjímání. Všimne-li si takového dlouhodobě uprázdněného prostůrku místní občan či občanský spolek, začne zpravidla jednat o jeho obsazení bytelnou dřevěnou lavičkou tradičního typu a neustane, dokud nedosáhne svého. Lavičku většinou takový občan, resp. spolek sám zaplatí a nechá na ni přibít své jméno vyražené na plechové cedulce. Tento neokázale vyjádřený vztah k místu, kde Angličan, Skot a možná i Welšan (o něm si nejsem jista, ve Walesu jsem totiž dosud nebyla) mě, přiznávám, vždycky dojme.
Lavičky také uspávají, Jaffa, foto J. Johnová
Lavičky mě ovšem dojímají všude, třeba i v Izraeli, kde jsem si nedovedla představit, že bych na ně v nemilosrdném letním žáru mohla usednou a setrvat na nich. Moje snacha to však s důvěrou učinila a usnula v okamžiku, kdy se lavičky dotkla, zatímco já jsem z vršku Jaffy pozorovala moře a proslulý přístav.
V Berlíně se veřejná prostranství také těší velké oblibě a jsou zabydlena spoustou laviček, přestože Berlíňan se bez nich klidně obejde – usedá totiž tam, kde se mu právě zlíbí. Před několika roky jsme v berlínské čtvrti Kreuzberg s kolegyní zažily postupné spontánní obsazování mostu přes jeden z kanálů Sprévy nejrůznějšími lidmi, kteří tu každým dnem bez nějakého zvláštního úmyslu usedali ve stále větším počtu na chodník, až nakonec úplně zablokovali most pro auta, která nebyla schopna davem projíždět. Přísedící se bavili, kouřili, muzicírovali, popíjeli vodu, pivo či víno z lahví, donesených skleniček, někteří z krabice. Prostor tu sdíleli a spolu konverzovali lidé, kteří k sobě většinou nepatřili, některé bych tipla na státní úředníky či byznysmeny v elegantních oblecích, jiné na umělce, studenty, některé na bezdomovce. Po 14 dnech tato poněkud anarchická idyla zmizela – rozehnala ji policie, zážitek z nesourodého, neplánovaného a vlídného společenství však zůstal.
Když lavičky chybí…, foto Š. Hon
Ani v Čechách, ba ani v Praze se lidé laviček nezříkají a také se rádi srocují nejen v hospodách, ale i v parcích, někde pořádají pikniky, grilovačky, hrají pétanque a spoustu dalších her a očividně se to všem líbí. Rozdíl oproti takovému Berlínu je snad jen v tom, že lidé se pohybují ve skupinkách nebo alespoň ve dvojicích a jednotlivé partičky se nemísí, ani se spolu nebaví.
Nicméně v ulicích bývá laviček nebo míst k posezení nedostatek, právě tak jako stromů nebo pítek a fontán. Všichni většinou spěcháme, abychom z ulic, které jsou významnou součástí veřejných prostranství, co nejdříve vypadli někam, kde nás znají. Nic nás v nich neláká na chvilku zůstat, zklidnit se, přemýšlet, pozorovat a možná i zapříst rozhovor.
Vypadá to, že lavičkám nefandí ani město, jeho části, dokonce ani místní obyvatelé, kteří se bojí nejen neznámých bezdomovců a opilců, ale i sami sebe, svých sousedů. Sednout si vedle někoho, koho neznáme, nemusí být vždy příjemné, ale pokud nás lavičky nepozvou, abychom si na chvilku sedli, nebudeme tu tak úplně doma a nenaučíme se spolu mluvit.
Jarmila Johnová
