Pěší den na ZŠ nám. Svobody v Praze 6, foto H. Pěchoučková
Prostor před školou by měl být bezpečný a přívětivý proto, aby děti mohly přicházet pěšky, jezdit na kole či koloběžce, aby se rodiče nebáli je pouštět samotné, ale především proto, aby okolo školy byl život.
Město žije, pokud v něm jsou lidé, kteří se spolu setkávají, hovoří, hrají si nebo pracují. Městům prospívá, když se život jejich obyvatel odehrává v hojné míře na ulicích, náměstích či v parcích. Známý dánský architekt Jan Gehl říká: „Potenciál města jako živého organismu se zvyšuje tehdy, když je čím dál více lidí motivováno k chůzi, k jízdě na kole nebo k pobytu na městských prostranstvích.” Města, která jsou naplánována tak, aby se v nich dobře chodilo, budou pravděpodobně také bezpečnější, zdravější a ekologičtější .
Důležitou a bohužel i velmi zranitelnou skupinou chodců jsou děti. Například v Praze vykonají děti mezi 6 a 14 rokem výhradně pěšky polovinu svých cest, pro další třetinu použijí veřejnou dopravu, což vždy znamená, že musí také kousek pěšky. Obzvláště v okolí škol je potřeba podporovat taková řešení, která budou pro děti, ale i ostatní chodce pohodlná a bezpečná. Přes 80 míst v Praze se podařilo upravit ve prospěch chodců díky programu Bezpečné cesty do školy (BCŠ).
Standardní ranní situace před ZŠ Školní v Praze 4, foto PM
Děti jako chodci
Děti mají při pohybu po ulici jednu obrovskou nevýhodu – jsou malé. Proto je pro ně riskantní přecházet mezi zaparkovanými auty, která jim brání ve výhledu. Couvající řidiči je mohou snadno přehlédnout, často nejsou vidět ani za dopravní značkou nebo městským mobiliářem. Vzhledem k nedostatku zkušeností mohou chybně vyhodnotit rychlost blížícího se auta nebo přehlédnout jiné nebezpečí. U škol nebo tam, kde se pohybuje hodně dětí, by tedy ulice měly být co nejpřehlednější, obzvláště v okolí přechodů by měly být dodržovány vzájemné rozhledy, doprava by měla být zklidněná a zpomalená.
Nejnebezpečnější situace na děti často čekají přímo před vstupem do školy a bohužel je často způsobují sami rodiče. Ranní dopravu před školou považuje za nebezpečnou 40 % dětí dotazovaných v rámci programu BCŠ. Často se děti bojí také temných podchodů, zarostlých nebo opuštěných míst.
Co dělat pro to, aby bylo před školou bezpečněji
Školy nebo i spolky rodičů mají velkou šanci ovlivnit veřejný prostor v okolí škol a v zájmu bezpečnosti dětí jej měnit na příjemné místo, kde se budou cítit dobře děti i dospělí. Je potřeba začít tím, že se budete ptát dětí, co jim cestou do školy vadí, kde se cítí nepříjemně nebo v ohrožení. Zjistěte, kde jsou hlavní cesty, které děti používají, a zda se třeba nějakému místu nevyhýbají a proč. Pozorujte s dětmi dopravu v okolí školy, jak se chovají chodci, jak řidiči a co se na ulicích děje. Získáte tak důležité argumenty, které podpoří vaše požadavky. Komunikujte s rodiči, s vedením obce, vypravte se na radnici s dětmi, svolejte pracovní skupinu, informujte na stránkách školy. Nebojte se zdánlivě nepopulárních řešení, omezení automobilové dopravy před školami by podle dotazníkového šetření BCŠ přivítalo 53 % rodičů.
Naučte děti chodit
Tak jako děti vedeme k tomu, že mají třídit odpad, šetřit s vodou nebo pomáhat slabším, měli bychom je také učit, že to, jak se dopravují, ovlivňuje jejich zdraví i veřejný prostor a životní prostředí. Nestačí dětem vysvětlit, proč je dobré chodit pěšky, je potřeba jim jít příkladem. Pokud si děti zvyknou, že chodit je normální, budou chodci vnímat jako dopravu i v dospělém věku..Zkuste se například v rámci oslav Mezinárodního dne bez aut a Evropského týdne mobility zapojit do kampaně Pěšky do školy. Čím více dětí bude do školy chodit pěšky, tím bude před školou bezpečněji a příjemněji.
Blanka Klimešová, Pražské matky
A zde ještě zamyšlení jednoho z rodičů nad ranním cestováním do školy…:
1) Jako řidič bývám po ránu nervózní z hustoty dopravy a z toho, že nebudu někde včas. Přenáším to na děti a nemůžu po cestě s nimi mluvit.
2) Pěšky, na kole, a dokonce i MHD je to do školy relativně stejně dlouhá doba. Pěšky 20 minut, na kole 7 minut, MHD 20–25 minut. Autem 10–15 minut. Je vidět, že auto u nás nevítězí ani v rychlosti. O těch 15 minut stačí ráno dříve vstát.
3) Ten smrad z IAD (nejen před školami) je pomalu k nedýchání – čím více jezdím na kole, tím více cítím, kolik aut rozhodně nemá šanci splnit jakékoliv normy, a že dieselgate je fakt problém, o kterém se zde taktně mlčí. Kyselý zápach kyseliny dusičné a dusící kouř z aut, která mě v kopci předjedou, jsou do očí a nosu bijící.
4) Mezi školou a domovem máme les, kterým auta nejezdí. Po ránu je to skvělá vzpruha. Slyšíte ptáky, vidíte veverky. Máte čas si povídat a zkoumat.
5) MHD beru jako nutné zlo – cesta trvá nejdéle, a když člověk stojí na přestupním uzlu, málem ho udusí kolem projíždějící auta. Ale boduje v tom, že máme čas koukat kolem sebe a povídat si s dětmi. To v autě prostě nejde, když k nim sedím zády.
6) Snížení pohodlnosti má skvělý efekt na mozek a celý pohybový aparát. Ono to doběhnutí autobusu a krátké přesuny pěšky udělají v součtu opravdu hodně. To se musí tak půl roku zkoušet a pak to teprve člověk zjistí.
7) Zjistil jsem, že hodně lidí má mindset – nojo u vás to zrovna jde, ale u nás jsou překážky a, b, c, d, e, f, g, h. Ony u nás jsou taky, jen jsme se je časem naučili nevnímat jako překážky, ale jako výzvy (tak schválně – stihnem dneska ten navazující autobus? A když ne, doběhneme to pěšky rychleji?)
A jak to máte vy?
