Předvolební krajina v hlavním městě i jinde nevypadá lákavě. Bigboardy a plakáty ji hyzdí doslova i obrazně a z některých slibů – evidentně nesplnitelných – se mi zvedá žaludek: uklidím město (já sám/ sama?), vyčistím radnici (já sám?), Hudeček se nebojí nastavit pravidla (on sám s Karlem sedícím vedle něho na židli?), chci přivézt nákup své mámě autem až před dům (jak se všichni se svými auty vejdeme před domy všech svých rodičů?), zajistíme plynulou dopravu (jak, když budou všichni jezdit autem a parkovat rovnou v cíli své cesty?), stříkačky jen pro hasiče, město bez drog (injekční stříkačky zrušíme a všechny drogově závislé zavřeme za mříže?), vyléčím město pro děti (já sám s gynekologem MUDr. Svobodou za zády jako na billboardu na Smíchovském nádraží?), ANO, bude líp (opravdu bude líp, když nám všem bude pan Babiš dýchat na krk jako kandidátům své strany na předvolebních poutačích?), chci to zařídit tak, že občané ani nebudou vědět, že nějaký magistrát existuje (aby občané byli mimo hru a zastupitelé i úředníci mohli nerušeně tunelovat?) atp.
Jak politik vlastně pozná, co občan chce a jestli se mu žije dobře, když ho ke svému vládnutí vůbec nepotřebuje? Že by se vyznali v parapsychických přenosech myšlenek a energie, nepředpokládám. Pátrám tedy dál po kandidátech a politickém uskupení, které by se mnou – jako občankou – alespoň trochu počítalo, a u jednoho z nich skutečně nalézám zřetelnější náznak potřeby komunikovat s veřejností a spoléhat na občana, dokonce mě nabádá, abych využila svých práv spolurozhodovat o tom, jak bude město vypadat.
Na letáky a billboardy v ulicích však moc nespoléhám, a tak si doma sedám k počítači a hledám návody jak volit. Volební kalkulačka na internetu mi skutečně po zodpovězení víc než desítky dotazů na můj názor na hlavní městská témata a jejich případné řešení potvrzuje, že uskupení, které – tvrdí to alespoň na billboardech – počítá s mou spoluúčastí, bude pro mne asi ta správná volba. Názorově blízká je mi podle kalkulačky ještě jedna strana, a tak pro srovnání pátrám po bližších informacích o jejím volebním programu, a když už jsem v tom, pátrám i po ostatních politických subjektech, k nimž bych mohla mít blízko. Ať ale zadávám do Googlu jakékoli heslo a klíčová slova, neustále mi vyskakuje celkem postačující informace o „mém“ favoritovi, která potvrzuje, že jsem pochopila hesla z plakátů dobře. Slibují, že se dostanu k informacím, které potřebuji, a že počítají s mou spoluúčastí. Hlavní městská témata a priority mi vyhovují, zejména podpora levné hromadné dopravy, chůze i cyklistiky a otevřené a transparentní radnice taky. S některými kandidáty mám dokonce vlastní zkušenosti ze spolupráce při podpoře pěších a cyklistů. Pro pořádek zkouším ještě znovu vyhledat program dalších dvou, mně názorově blízkých stran, ale je to potíž. Spíš než podrobnější záměry a postupy nalézám informace o jednotlivých členech strany, což je také důležité, ale co konkrétně zamýšlejí v Praze udělat, se nedozvídám. Škoda, pokud neumí představit jednoduše svůj program veřejnosti, asi o ni moc nestojí.
Jsem ráda, že mám v té věci jasno, ale bojím se, zda ostatní taky. Co když zase dají na laciné sliby a z nich ten nejlákavější, že není třeba nic dělat – jen vydělávat – a jinak stačí spoléhat na silné muže, kteří udělají pořádek za nás? Zařídit to jde celkem snadno i v demokratických volbách, ovšem s následky od nevyhovujících až po tragické a často nevratné. Držme si palce!
Jarmila Johnová
