Určitě jsme tu hru hrávali v dětství všichni, jenže v dospělosti už to tak legrační není. Většina dospělých, kteří sedí v práci u počítačů, i jejich dětí, trávících dlouhé hodiny ve školních lavicích a potom ještě doma u svých oblíbených her nebo třeba u facebooku, jich neudělá o mnoho více, zvláště když se snaží „uspořit“ čas jízdou autem.

Protože jsme za stovky tisíc let, co kráčíme po Zemi, stavěni pro chůzi a nikoli pro sezení, které usilovně trénujeme teprve několik generací, její nedostatek se nám v  životě dříve či později vymstí nejen na fyzické kondici, ale i na zdravotním stavu vůbec. Jednoduše řečeno: nechodíme-li, postupně chřadneme a základní životní funkce nás zrazují. Abychom se vyhnuli civilizačním chorobám, které nedostatek pohybu pěšmo s sebou nese (například obezita, s ní související cukrovka, onemocnění pohybového i oběhového ústrojí a další), zdravotníci dnes doporučují urazit denně v průměru 10 000 kroků.

Abych si ověřila, jak na tom jsem sama, stáhla jsem si do svého mobilu krokoměr (Free Pedometer) a začala měřit, mimochodem také 22. září v průběhu mezinárodně slaveného Dne bez aut. Třebaže jsem měla ten den napilno a po Praze jsem se přemisťovala pěšky v kombinaci s metrem a tramvají – nejdříve z Pankráce do Holešovic (ráno jsem spěchala do školy, kde jsem pomáhala organizovat pěší den pro děti, které měly toho rána dorazit do školy pěšky, na kole nebo koloběžce alespoň část své cesty) a potom dvakrát na Národní třídu (kde byla toho dne zřízena pěší zóna) a teprve večer si dopřála procházku, urazila jsem přes 10 000 kroků, což obnáší zhruba 8 km!

Během svého zatím cca třítýdenního pěšího minitestu jsem zatím došla k těmto zjištěním:

– nejméně kroků absolvuji ve dnech, kdy strávím v kanceláři více než 8 hodin, a spěchám proto večer na metro – jen kolem 2 500 až 5 000 kroků,
– nejvíce kroků urazím, vyzvedávám-li děti ze školky a školy a doprovázím je do kroužků, protože vždy chtějí jít raději pěšky než jet metrem –  až 12 000 kroků,
– o víkendech s kratším výletem pro děti urazíme překvapivě jen něco mezi 5 000 až 8 000 kroky.

Vyvodila jsem si z toho pro sebe tyto závěry:
– není dobré překračovat pracovní dobu, protože pak spěchám a směřuji nejkratší cestou – metrem – domů, procházka se nekoná a má pracovní výkonnost k večeru už taky nestojí za nic,
– nemusím se bát ani delších výletů s dětmi, dokonce i čtyřletý kluk urazí bez problémů 8 až 10 km,
– chodit víc pěšky znamená více si všímat okolí a lépe i příjemněji nakupovat.

Od doby, kdy se snažím udělat si čas a chodit po těch částech města, které se mi opravdu líbí, objevuji nejen hezká, klidná zákoutí bez turistů třeba i na Starém městě a Malé Straně, ale taky přitažlivé a kupodivu i levné kavárny, hospůdky i obchůdky. Tam si dám kávu, onde sklenku vína s výhledem, jinde jsem si koupila hrnky na kafe, všímám si plakátů, které mě ponoukají, kam mám jít na výstavu, do divadla či na koncert, pokukuji po starožitnostech, klenotnictvích, bazarech a hlavně po lidech.

Vyzkoušejte si to taky a nespěchejte tolik! Nejenže objevíte zajímavá místa a uvidíte, co jste dosud neviděli, ale podpoříte i své lokální obchodníky.

Jarmila Johnová