Většina rodičů, kteří nevodí či neposílají děti do školy ani pár stovek metrů pěšky, uvádějí jako hlavní důvod obavy o jejich bezpečí. Dalším automobilistům, kteří se raději i na svých kratších cestách po Praze pohybují autem, zase pro změnu vadí smog, hluk, nepříjemné podchody, nadchody, dlouhé čekání na červenou, krátká zelená apod. Všechno jsou to „uznatelné“ překážky chůze, ale otázkou je, zda se s nimi smířit nebo se je pokusit překonat nebo odstranit.

Bezpečnost především
Jako nejzávažnější překážku pro pěší cesty dětí uvádí rodiče malou bezpečnost. Příslušní úředníci i policisté přitom často tvrdí, že bezpečnost chodců se v hlavním městě zvýšila natolik, že už to snad ani lepší být nemůže. Argumentují např. tím, že ke smrtelné nehodě dítěte v Praze došlo naposledy v roce 2009.

Pokud však jde o množství všech nehod chodců, není to tak docela pravda. Počet všech nehod s chodci – bez ohledu na závažnost následků – v posledních několika letech neklesá. Počet nehod na přechodech, kde řidiči nedají chodci přednost, nebo dokonce utrpí zranění dokonce stoupá. Za západními státy bezpečnost našich chodců stále ještě hodně pokulhává, nehledě na to, že tzv. dobrých statistik dosahujeme dost možná právě proto, že méně po městě chodíme.

Řidiči, zpomalte!
Policisté i dopravní odborníci pro zvýšení bezpečnosti přitom považují za nejdůležitější poučovat chodce, zejména děti, jak se mají v silničním provozu chovat. Zapomínají přitom ale na skutečnost, že v naprosté většině nehod jsou – i podle oficiálních statistik – viníky řidiči. Logické by proto bylo školit v bezpečném a ohleduplném jednání nejen chodce, ale především řidiče, jejichž agresivita neustále stoupá. A co hůře, díky stále rychlejším autům jsou řidiči stále netrpělivější, nemohou-li se se svým „bourákem“ pořádně rozjet a pokud to někde „rozpálí“ na rychlostní komunikaci, neradi pak ve městech a obcích zpomalují. Za největší počet smrtelných nehod je přitom odpovědný nesprávný způsob jízdy a nepřiměřená rychlost. Přímá úměra mezi snižováním rychlosti a závažnými následky nehod je jednoznačně prokázána. Zklidňování automobilové dopravy je tedy nejúčinnějším způsobem, jak bezpečnost v ulicích města zvyšovat. Dosáhnout toho lze několika způsoby:

–       Stavebně upravovat komunikace uvnitř města tak, aby zpomalovaly provoz.
–       Nabádat řidiče, aby nejezdili rychle, a v osvětových kampaních upozorňovat všechny účastníky provozu na smrtonosné důsledky rychlé jízdy.
–       Upravit dopravní značení, např. snížit přikázanou rychlost.
–       V rezidenčních čtvrtích zavádět či rozšiřovat zóny s nejvýše povolenou rychlostí 30 km/h, jak bývá zvykem v západních městech a obcích.

Když se dělá rozpočet, auta mají přednost
Hlavní město Praha i některé samosprávy městských částí jsou však, jak známo, nakloněny spíše řešení problémů automobilové dopravy. Město tak raději utrácí miliardy za výstavbu kapacitních komunikací, než aby řešilo bezpečnost chodců v řádu několika desítek milionů korun. Jeho zástupci si patrně neuvědomují, že vytvářet dobré podmínky pro chůzi se vyplatí, neboť každý, kdo právě nejede v autě nebo MHD, ale jde po svých, šetří městskou kasu i veřejný prostor, snižuje hluk i emise poškozující zdraví i životní prostředí. Odstrašujícím příkladem je letošní návrh dopravního rozpočtu: položka BESIP, z níž je financována většina opatření pro bezpečnost chodců, se pro rok 2013 scvrkla oproti letošní, i tak podhodnocené částce na méně než polovinu, tj. na 10 mil. Kč, zatímco podíl výdajů na stavby pro automobily v řádu miliard naopak v posledních letech neustále roste.

Občánku, a co teď?
„Co s tím mohu jako jednotlivec dělat? Na moje názory není nikdo zvědavý,“ zní zpravidla stereotypní námitka občana, který si připadá bezmocný. Ne tak docela. I řadoví občané mají možnosti, ba i nástroje, jak uplatnit svou „moc bezmocných“. Pokud na svých pěších cestách městem narazíte na nějaký problém (scházející či ve špatném stvau se nacházející chodník či přechod, auta parkující přímo u přechodu a bránící chodcům a řidičům ve vzájemném rozhledu, překračování povolené rychlosti atd.) můžete např.:

–       Využít možností tohoto portálu a nahlásit nedostatek jeho prostřednictvím příslušné městské části, která by se jím měla zabývat. Za 9 měsíců provozu portálu se tak podařilo vyřešit 40 podnětů. Čím více pěšáků se ozve, tím větší pozornost jim bude úřady věnována.
–       Připojit se k projektům některého z občanských sdružení, které se snaží podobné problémy s pěší dopravou řešit. Pro rodiče, děti a školy se hodí program bezpečné cesty do školy sdružení Pražské matky a Oživení, jehož další ročník se právě rozjíždí. Proběhl již na více než třiceti školách a v jeho rámci byly stavebně upraveny komunikace pro chodce v okolí škol v desítkách lokalit (http://www.prazskematky.cz/bezpecne-cesty-do-skoly/databaze-realizovanych-projektu/index.html). Není důvod, proč byste nemohli podobný projekt zkusit třeba i ve svém zaměstnání a zlepšit si tak podmínky pro pěší cesty do práce.
–       Spojit se s podobně postiženými občany a sousedy a sepsat petici s konkrétním požadavkem, s nímž oslovíte příslušného zástupce samosprávy své městské části, např. radního odpovědného za dopravu, a seznámíte se svým požadavkem komunitu, ve které žijete, či širší veřejnost. Každá akce a aktivita je lepší než nic. Pokud se budete chovat pasivně jako balík, úřady tak s Vámi budou i jednat.

Nemyslete si, že Vaše mravenčí práce nemá smysl. Spousta kapek, nakonec udělá řeku. A naopak, nejhorší, co můžete udělat, je přestat chodit, a vozit sebe i své děti všude autem – uškodíte tak především sami sobě.

Jarmila Johnová