Foto PM

V poslední době se množí diskuze, konference a semináře na občanské, obecní i vládní úrovni na téma znečištění ovzduší, v médiích se objevují varování vědců o dopadech znečištění na lidské zdraví i životní prostředí, na skutečné ochraně a kvalitě ovzduší se to však zatím příliš neprojevuje. Zdá se totiž, že zvýšený zájem veřejné správy o problematiku ovzduší je častěji vyvolán požadavky Evropské komise sledující dodržování závazků a norem vyplývajících z našeho členství v EU než potřebou široké veřejnosti dýchat čistý vzduch.

Špinavé ovzduší zabíjí

V důsledku znečištění ovzduší v Evropě předčasně umírá každoročně kolem 400 000 osob, zatímco v důsledku dopravních nehod „jen“ 39 000 (v ČR je to kolem 10 000 předčasných úmrtí v důsledku znečištěného ovzduší a 600 úmrtí v důsledku dopravních nehod, v Praze za rok 2016 za předčasná úmrtí může znečištěné ovzduší u 500 osob*, při dopravních nehodách jich zahynulo 21). Každému Evropanovi se v důsledku znečištění ovzduší zkrátí život v průměru o více než 8 měsíců, každému Čechovi dokonce téměř o rok – v průměru o 10 měsíců. Není proto divu, že Evropská komise vyhlásila tomuto bezkonkurenčně největšímu evropskému zabijákovi systematický boj v podobě směrnic, jimiž se mají členské státy EU řídit, sankčních řízení proti těm, kteří překračují zákonné imisní limity (mezi ně patří např. i hl. m. Praha), a doporučení, jak kvalitu ovzduší zlepšovat. Tzv. prioritní znečišťující látkou, která má nejhorší dopad na zdraví, jsou nejmenší prachové částice, na něž se vážou další toxické látky a které pronikají nejen hluboko do plic, ale i do krve a podél nosní přepážky dokonce přímo do mozku.

Česká republika sice v souladu s evropským rámcem novelizovala zákon o ochraně ovzduší a ministerstvo životního prostředí připravilo obecná opatření pro plán zlepšování jeho kvality pro konkrétní oblasti a aglomerace (PZKO), kde nejsou dodržovány zmíněné imisní limity, ale praktický dopad je zatím takřka nulový.

Ovzduší ve městech znečišťuje automobilová doprava

Společenskou odpovědností za ovzduší znečištěné především průmyslovou výrobou a vytápěním se do roku 1989 nikdo kloudně nezabýval. Hygienici přesvědčovali veřejnost, že škodlivý dopad na zdraví, pokud jde o ovzduší, má především kouření, za což si může každý sám, a případně i špatná kvalita ovzduší v domácnosti při vaření např. na plynovém sporáku, s čímž se nedá dělat nic jiného, než otevřít okno. Situace se od té doby výrazně změnila: „špinavá“ průmyslová produkce poklesla, změnil se způsob vytápění ve městech, stacionární znečišťovatelé museli namontovat na komíny odlučovače nečistot a Český hydrometeorologický ústav kvalitu ovzduší nepřetržitě sleduje na síti monitorovacích stanic rozmístěných po celé republice. Každý z nás se může na webu ČHMÚ přesvědčit, kde jsou zákonem dané imisní limity překračovány a ponořit se zde hlouběji do problematiky ochrany ovzduší, dozví se zde o aktuálním měření na všech stanicích, o průběhu v minulém období, imisních limitech, legislativě, o vyhodnocení kvality ovzduší v jednotlivých letech atp. Zjistíme tak snadno, že v městských aglomeracích se na znečištění ovzduší nejškodlivějšími prašnými částicemi podílí významnou měrou automobilová doprava, tedy mobilní zdroje, v Praze dokonce z 90 %, zatímco vytápěním z pouhých 5 %. V menších obcích naopak produkují významný podíl emisí lokální topeniště. Stacionární zdroje znečišťují ovzduší v průmyslových zónách, nejvíce logicky v Moravskoslezském kraji.

Sankční řízení Evropské komise proti Praze

Praha je po Ostravě druhým nejprašnějším městem v ČR a v důsledku znečištění zde umírá předčasně každoročně 500 lidí. V hlavním městě jsou překračovány zákonné limity pro znečištění ovzduší prašnými částicemi a oxidy dusíku, a proto je proti němu vedeno Evropskou komisí řízení – tzv. infringement, z něhož hrozí vysoké sankce. Pražská aglomerace sice disponuje plánem na zlepšování kvality ovzduší jako každá oblast, kde jsou limity překročeny, a pracuje na plánu udržitelné mobility, což jí podobně jako PZKO také předepisuje Evropská komise, avšak zatím bez výsledku. Několik předchozích let došlo k mírnému poklesu emisí z dopravy, ale jak se v poslední zimní sezóně ukázalo, bylo to díky příznivému počasí. Např. povoleného celoročního počtu překročení imisního limitu koncentrací PM_10^* bylo dosaženo na monitorovací stanici umístěné dokonce v areálu mateřské školy v pražských Vršovicích již v prvním čtvrtletí tohoto roku!

Za jedovaté ovzduší odpovídá každý z nás

Jak je tedy možné, že jsou vytvořeny organizační i právní předpoklady pro ochranu ovzduší, každému jsou dostupné informace o znečištění „mimo zákon“ i o jeho dopadech na zdraví, ale přesto se jeho kvalita odpovídajícím způsobem nezlepšuje? Nejlogičtějším vysvětlením, proč se vlk nažral, a přesto koza zůstala celá, je nejspíše nedostatečná vůle ze strany státní správy i samosprávy směrnice, normy a plány naplňovat, ale také nízká podpora občanské veřejnosti. Jinak řečeno, občané žijí v jakési blažené nevědomosti souvislostí a nejsou většinou ochotni měnit svůj zajetý styl života a na druhé straně politici i úředníci se bojí občanům nalít čistého vína.

Často tak po úřadech či politicích vyžadujeme, aby nám čistý vzduch nějak „zařídili“, ale zároveň toužíme dojet autem nejlépe až do svého obýváku, školní šatny, nebo přímo do posilovny. Některé firmy na internetu nabízejí, že nás levně zbaví katalyzátorů a my ten podvod na sobě samých nejenže neodsuzujeme, ale často i s povděkem přijímáme. Podobně jsme ochotni pálit v kotli cokoli, jen abychom nemuseli odpad třídit, a více než na kvalitě paliva nám záleží na jeho ceně. Jako rodiče se bojíme děti posílat pěšky do školy nebo nejsme ochotní je do ní doprovázet buď kvůli nebezpečné dopravě, nebo smogu, netušíme ale, že v autě se nadýchají více zplodin než na ulici, a ráno před školou sami „organizujeme“ nebezpečné dopravní situace a zácpu, při níž se koncentrace škodlivin v ovzduší blíží situaci v plynové komoře.

Pokud si nejsme těchto souvislostí vědomi a nechce se nám číst nepříjemné články o dopadech jedovatého ovzduší na naše zdraví, je to velice smutné. Ještě smutnější je však skutečnost, že politici se nám neodvažují sdělit špatnou zprávu, že pokud neomezíme svou závislost na autu a pokud nechceme zásadně omezit spotřebu energie závislé na fosilních palivech, nic pro nás nemohou udělat. Měli by nám také důrazně připomínat, že v tom případě se nám mohou častěji narodit děti s autismem, častěji se dočkáme Alzheimerovy choroby a naši potomci také budou nadále trpět nejen chorobami horních a dolních cest dýchacích, ale setkají se v dospělosti také častěji třeba i s kardiovaskulárními a jinými chorobami.

Pražský plán na zlepšení kvality ovzduší uvádí výčet opatření dlouhý jak telefonní seznam, mezi nimi i poněkud nekonkrétní podporu pěší a cyklistické dopravy, podporu elektromobility, plán na odstavná parkoviště, organizační opatření na omezení automobilové dopravy atd. Pokud však nebude každý z nás cítit potřebu omezit své cesty autem, spalovat co nejméně a čistě a pokud nebudeme tlačit na politiky, aby přestali stavět další velkokapacitní tunely a okruhy ve městě, dech se nám bude úžit i nadále, stejně jako vyhlídky na lepší život. Budeme muset stále častěji ujíždět před smradem do lepších, avšak stále vzdálenějších míst, až nakonec žádné nenalezneme.

Jarmila Johnová