Severojižní magistrála (Sokolská ulice), foto MČ Praha 2
S trochou nadsázky lze slavný protestsong Boba Dylana o časech, které se mění, ale lidé zůstávají stejní, vztáhnout na postoj představitelů hlavního města Prahy k dopravnímu zklidnění (nyní zvanému „humanizaci“) Severojižní magistrály. Přestože od dostavení dálnice uprostřed města v roce 1973 uběhlo již přes 23 let, došlo k převratu politického režimu a proběhly několikery volby, touto unikátní zkratkou profrčí skrze nejhustěji obydlenou část města denně bez jakékoli překážky 100 000 aut s následky, které všichni známe, ale ignorujeme: magistrála rozřízla jednu z nejcennější rezidentských čtvrtí – Vinohrady – vedví a „vybydlila“ kdysi výstavní budovy v obou jejích směrech. Z Legerovy i Sokolské ulice tak zmizeli obyvatelé domů, většina obchodů, restaurací, podniků i škol a s nimi pochopitelně i chodci. Kvalita ovzduší i hladina hluku je nesnesitelná a zákonem stanovené limity, které se jich týkají, jsou běžně překračovány. Ti, kdo z nejrůznějších důvodů zůstali, netouží po ničem jiném než navrátit magistrále její obyvatelnou podobu. Aby to však bylo možné, je třeba zbavit ji charakteru přitažlivé zkratky pro automobilisty, kteří mají to štěstí, že bydlí jinde.
Otázkou je, proč se tak dosud nestalo. V roce 1989 vznikající sdružení Pražské matky v otevřeném dopise tehdejšímu primátorovi veřejně (snad jako první) poukázalo na nesmyslnost existence dálnice rozdělující střed města a umrtvující ve svém okolí veškerý život a zároveň požadovalo přeměnu magistrály na městskou třídu se stromy a vším, co k ní patří. Od té doby bylo zpracováno již několik významných studií na její zklidnění. Město sice nedávno pod tlakem části laické i odborné veřejnosti teoreticky připustilo, že dálnice do města nepatří a že je třeba ji humanizovat, ale skutek utek. Každé vedení města dosud uvedlo nějaké rozumné důvody, proč zklidňování nemohlo zahájit: buď zbýval pražské vládě krátký čas pro realizaci projektu, nebo nemělo v zastupitelstvu většinu, aby ho mohlo prosadit, a v poslední době čeká na dokončení dopravních staveb, které mají odvést dopravu z magistrály jinam. Loni se dokonce pod tlakem občanské společnosti znesvářené městské části Praha 2 a 4 spolu s Prahou 7 rozprostírající se podél magistrály shodly na společné vůli magistrálu přeměnit v městskou třídu. Opět se však na něco čeká, tentokrát na dostavbu tunelu Blanka.
Skutečný důvod bránící humanizaci, je ale jiný. Magistrátu, jako vlastníku komunikací a vykonavateli státní správy na magistrále, se totiž do žádné přeměny nechce. Město totiž považuje současné intenzity automobilové dopravy za danou skutečnost, s níž nelze nic dělat, a hledá proto technická řešení, jak automobilistům umožnit vjezd do jejich cílů uvnitř města. Takové řešení je však nejen těžko uskutečnitelné, ale také ze všech nejdražší a velice krátkozraké. Jak známo, tunel Blanka se neustále prodražuje, jeho dostavba se oddaluje a městu se zoufale nedostává prostředků ani na dokončení obchvatů, ba dokonce ani na údržbu stávajících komunikací či zajišťování bezpečnosti silničního provozu jeho nejslabších účastníků. Kromě toho snad všichni dopravní odborníci již vědí, že automobilová doprava je jako voda při povodních: valí se všude, kde jí to umožníte, až se nakonec rozlije všude.
Jestliže město není schopno trpělivě vysvětlovat občanům, že stavbou dalších dálnic se nic nevyřeší, a vytvářet jim podmínky pro bezpečnou a příjemnou chůzi, jízdu na kole či veřejnou dopravu, budou na to muset přijít sami. Kde totiž není poptávka, není ani nabídka. Politiky si musíme „vycvičit“ sami s pomocí nezávislých architektů, projektantů či občanských sdružení. Praha může být příjemným městem k životu jen tehdy, nebudeme-li se tak lehce smiřovat se zhoršováním jejího životního prostředí a vyžadovat za všech okolností možnost dostat se autem „od vrat ke vratům“. Nemusíme čekat na nic. Od města můžeme požadovat některá opatření okamžitě: přechody přes magistrálu, zúžení vozovky, výsadbu stromů uprtřed vozovky, můžeme se dožadovat důsledného dodržování zákona, pokud jde o limity pro hluk a ochranu ovzduší, trvat na tom, aby v Blance i jiných zkratkách byl samostatný pruh pro autobusy atp. A především můžeme začít už teď po městě více chodit – stále je to ještě možné a někde dokonce i krásné – a každopádně pro všechny prospěšné…
Jarmila Johnová
