Má Vaše dítě pláštěnku? Pokud ano, patříte možná k vymírající skupině obyvatel, která své děti ještě občas pouští „ven“. Takovou jsme alespoň učinily na podzim zkušenost při mimoděčném sociologickém průzkumu na vzorku několika set školáků v pražských Vysočanech.

Tamní občanské sdružení s názvem „Krocan“ – odvozeným z místního názvu Krocínka – se snaží oprášit ctnosti obecního života a učí děti i dospělé po Vysočanech chodit, aby věděli, kde žijí, viděli, jak to tam vypadá, a uměli ke svému okolí navázat vztah. V rámci projektu Mikroklima například již několik let organizují pro žáky a studenty základních a středních škol z Prahy 9 program, během něhož opěšalou mládež provedou jejím bydlištěm a uloží jí různé úkoly poznávacího rázu. Vycházka každé z přihlášených tříd pak končívá na náměstí OSN s několika stánky, u nichž se děti mají dozvědět něco užitečného a zajímavého o své obci.

Pražské matky dostávají tradičně na starost téma dopravy a ochrany ovzduší. Naše stanoviště s několika lavičkami a dvěma stoly bylo umístěno u stanice automatického imisního monitoringu, kde koncentrace prachu v ovzduší vyskočí často hodně vysoko – měří se u silnice s intenzivním provozem.

Připutovalo k nám 14 tříd rozdělených do 28 skupin. Na dlouhé vysvětlování nebylo moc času ani nálada. Děti byly sedřené. Jak přiznávaly ony i učitelé, takový kus cesty (2–3 km) městem značná část z nich snad ještě nikdy neurazila. Vsadily jsme tedy s kolegyní na rozhovory. Na záludnou otázku „Jak se dostáváte do školy?“ většina z dětí odpovídala: „Pěšky nebo MHD, když mě zrovna máma neveze“ (rozuměj autem). Rozhovor pokračoval v tomto duchu:

PM: „A kdy tě vaši vozí?“
Žák: „Když je ošklivo!“
PM: „Kdy je ošklivo?“
Žák: „Když prší!“
PM: „Máš to do školy daleko?“
Žák: „No, asi tak… padesát, možná víc metrů, pár minut.“
PM: „To nemáš pláštěnku?“
Žák: „Ne.“
PM: „Fakt?“
Ostatní žáčci: „Já taky ne, já taky ne…“

Jak jsme zjistily, pláštěnka je u větších děti už dnes raritou, zato outdoorové oblečení  z goratexu, softshellu apod. vlastní každý, kdo jezdí s rodiči na hory. Cesta do školy za deště však už patří mezi adrenalinové sporty, které dětem dopřávají jen málokteří rodiče.

Překvapením pro nás byla i skutečnost, že děti věděly, že auta špiní ovzduší a znečištěné ovzduší škodí zdraví. Většina z nich ale přitom věří, že problém se znečištěným ovzduším vyřeší elektromobil. Když jsme se jich ptaly, kde se bere ta elektřina, pohotově odpověděly, že ze zásuvky ve zdi. O tom, že se kvůli její výrobě musí spálit spousta fosilního paliva někde jinde, vůbec  neuvažovaly –  ostatně podobně jako někteří představitelé města, kteří pro ozdravení ovzduší i obyvatel zavádění elektromobilů plánují. O uhlíkové stopě, kterou tím za sebou zanecháme a přispíváme tak k oteplováním planety, nikdo z dětí předtím zřejmě neslyšel (a získaly jsme podezření, že možná ani někteří učitelé).

Překvapení na nás čekalo také odpoledne, kdy ke stanovišti s mapou přicházely děti už ne po třídách, ale s rodiči nebo samy. Za správné odpovědi na čtyřech stanovištích dostávaly lízátko. Docela se snažily, poměrně dobře se orientovaly v mapě, ale kromě několika naprostých výjimek ani nevěděly, jak se jmenuje náměstí, kde právě stojí, kde najdou radnici, poštu nebo knihovnu nebo kde je vstup do metra. Na naši otázku jak se na náměstí s rodiči dostali, jich téměř 100 % odpovědělo, že autem.

Naproti tomu drtivá většina dětí, které se u nás zastavily samotné, bez váhání ukázala směrem, kde leží jejich úřad, kde si mohou vypůjčit knížku, kde najdou nejbližší park nebo les či sportoviště. Bez zajímavosti není ani fakt, že děti bez rodičů s námi bez problémů zapřádaly rozhovor, zatímco z dětí v doprovodu dospělých jsme odpovědi spíše páčily…

Chůze, jak je vidno, není jen pohyb, ale i životní přístup.

JJ