Už jsme si nějak zvykli na to, že notnou část svých všedních i svátečních dnů trávíme ve stavu jakéhosi polospánku, kdy své činnosti nijak neprožíváme, nepřemýšlíme o nich ani o ničem jiném, pouze je, často s nechutí, vykonáváme. Udělat z některých povinností prožitek či požitek (projít v počítači poštu, zkontrolovat dluhy a pohledávky, objednat to či ono atp.) je zadání splnitelné snad jen v říši zázraků, proto se vyplatí provést je rychle bez přemýšlení a bez odkladu. Je však nezbytné, aby i přesun z jednoho místa na druhé byl jen jednou z rychle odbytých otravných funkcí našeho civilizovaného života? 

Mám za to, že pokud jde o přepravování se po Praze, můžeme si, alespoň občas, vybrat. Buď budeme trčet v dopravní zácpě ve vlastním autě, přetlačovat se s ostatními pasažéry v autobuse, tramvaji či v metru (kde vidíme za okny jen černou díru, v lepším případě se nám před očima míhají umouněné trubice s kabely), nebo půjdeme alespoň část cesty pěšky. Každá pěší cesta mívá totiž svůj příběh, vůni, zvukovou i vizuální podobu, pravidelný rytmus chůze nám uvolňuje tělo i myšlenky a na každé z nich můžeme něco nového objevit. To vše je nám odměnou za to, že zpomalíme, nebo spíše naopak, zpomalení a bezprostřední kontakt s okolím je nutnou podmínkou pro to, abychom ho dokázali vnímat všemi smysly.

Posuďte sami. Jednoho slunečného pozdně podzimního dne jsem se rozhodla, že cestou z práce, kde jsem vykonávala dobrovolnou sobotní směnu, nezalezu do metra, ale svezu se k Vltavě tramvají a domů do Michle pak dojdu pěšky. Na Klárov jsem sjela z Chotkových sadů serpentinou, odkud je nádherný výhled na Prahu (ale cesta pro chodce nic moc, v serpentině chodník končí a musíte cupitat po schodech). Odsud jsem pokračovala už pěšky přes Kampu, přešla po mostě Legií k Národnímu divadlu a prošla po Náplavce, což je sice hezká, ale notoricky turistická a přelidněná stopa, kde jsem nicméně potkala dva kamarády a s jedním z nich si dala pivo a objevila veřejné toalety, které jsem dříve považovala „jen“ za brutální sochařské dílo – mohutné, vysoké, rezavé železné zástěny –, a u Železničního mostu jsem pak zabočila ulicí Svobodovou a Na Slupi směrem do parku Folimanka. K němu jsem však nedorazila, vydala jsem se podchodem pod železniční tratí vzhůru na Vyšehrad, kde jsem objevila široké nízké schodiště, po kterém právě sjížděl tatínek s kočárkem a které mě přivedlo až téměř ke Kongresovému centru.

Přímo před vchodem do stanice metra Vyšehrad byl jakýsi minihájek ořezaných stromků, jejichž pahýlky byly omotány obvazy z gázy, z nichž prosakovala rudá barva, a na nich zavěšené cedulky upozorňovaly: „Stromy také cítí bolest!“  (Vybitý mobil mi bohužel nedovolil fotografovat.) Vypadalo to opravdu krvavě a dotklo se mě to tak, že se mi už nechtělo vykonat zbytek cesty domů metrem. Vymotala jsem se tedy od „Pakulu“ (Palác kultury a oddechu, jak se Kongresovému centru lidově přezdívalo za komunistů) přes lávky klenoucí se nad Severojižní magistrálou a pokračovala ulicí Na Pankráci směrem na Pankráckou pláň. Cestou mě přepadl hlad, takže mě snadno do svých útrob vtáhlo malé řeznictví, odkud se linula vůně sekané, jíž jsem neodolala, a zaregistrovala také úžasně levné a libě vypadající nejrůznější druhy sýrů, masa a uzenin. Kromě plátku sekané a francouzského sýra roquefort jsem tu zakoupila i lákavě vypadající kus „flákoty“, ač maso doma až na výjimky nejíme. Původně jsem si tu ovšem chtěla dopřát jen rohlík, protože jsem poslední hotovost utratila za pivo na Náplavce. Zatímco na Náplavce se totiž platit kartou nedalo, s převzetím platby za rohlík kartou pan řezník žádný problém neměl. Před křižovatkou u stanice metra Pražského povstání jsem zvědavě nakoukla do dvorku, který je zároveň kavárnou venku a kadeřnictvím uvnitř. Toto lákadlo jsem zamítla jen proto, že mé vlasy jsou ostříhány a nelze je nakadeřit, káva, pivo a sekaná nejdou dohromady a taky proto, že se už úplně setmělo. Celková doba výletu činila zhruba 2 hodiny včetně občerstvení, délka trasy 6 km. Zkuste to taky, ale nepočítejte s tím, že ušetříte!

Jarmila Johnová, 16. 11. 2017