Na rozhraní roku 1989 a 1990 jsem si řekla, že demonstrovat ani manifestovat už ke svatému Václavu chodit nebudu, užila jsem si toho dost. Zadoufala jsem tehdy, že začne fungovat zastupitelská demokracie, občané si budou volit své zástupce, kteří budou v parlamentu hájit jejich zájmy se znalostí všech souvislostí, a že anonymní síly ulice už nebude třeba.
Tuto svou zásadu jsem možná párkrát na počátku devadesátých let porušila. Dnes jsem ale poprvé po letech neodolala pocitu, že ulice se beze mne neobejde a musím si jít zapískat – navzdory svému osobnímu vkusu – proti sice řádně zvoleným a jmenovaným (nikoli mnou), ale zároveň všechna pravidla zastupitelské demokracie porušujícím zástupcům lidu, jmenovitě panu Babišovi a panu prezidentovi Zemanovi, kteří neslouží nikomu jinému než sobě samým a kteří se vyjadřují v mém mateřském jazyce způsobem, který – ač nejsem učitelkou – je pro mne nepřijatelný.
V 18:00 tedy přerušuji své bloumání ne příliš přitažlivým prostředím centra hlavního města a spěchám na obvyklé shromaždiště davu v dobách akutně pociťované národní nouze, k mýtickému sousoší sv. Václava na koni.
Překvapení je velké: Václavské náměstí více než z půle zaplněné nikoli profesionálními potížisty – baťůžkáři a důchodci (mezi něž se také počítám), ale spoustou úspěšně vyhlížejících a dobře oblečených lidí mladé a střední generace. Do hvízdání a agresivního provolávání se davu právě moc nechce, zůstává povětšinou u potlesku a občasného nesouhlasného, i když ne zrovna vášnivého provolávání: „Hanba!“. Účastníci nesou v ruce vtipné plakátky, obrázky a texty, z nichž je zřetelné, že se na srocení pečlivě připravili a nenechali se unést nějakým momentálním hnutím mysli. Nálada není nenávistná a jak jeden z řečníků situaci charakterizoval, je tu vidět, že Zeman lidi nerozděluje, ale spojuje. Převládá veselá, sjednocující nálada. Lidé se usmívají, popíjejí kafe, pivo, věří si.
Srocení lidu je u svatého Václava po 19. hodině tak husté, že chvilkami propadám klaustrofobní úzkosti, když se pokouším probít s vnučkou vzhůru na Vinohrady. Naštěstí mě osloví několik lidí, s nimiž se dávám ráda do hovoru, a zapomenu na hrůzu z davu – off-line se s nimi totiž často nesetkávám – a říkám si: „Tak tohle znamená Chodci sobě! Lidi, kteří po městě jezdí autem, se takhle setkat nikdy nemůžou. Chodci jsou fajn!“
Později večer doma sleduji dění v Poslanecké sněmovně, ovšem on-line. Nevím, jestli poslanci sledovali zprávy o chodcích v ulicích českých měst, ale věřím, že ano: přijali totiž usnesení, které žádá pana prezidenta, aby respektoval ústavu, a usnesli se i na tom, že pan ministr Babiš, předseda hnutí ANO, lže.
Veřejnoprávní televize se na kanálu ČT 24 činí seč může v oblasti objektivity při kladení otázek. Trochu mě však zamrzí, když v závěru rozhovoru bývalý předseda senátu Petr Pithart na dotaz, zda není nebezpečné, že je tolik lidí v ulicích, prohlásí, že nebezpečná krize by nastala teprve tehdy, kdyby se v ulicích střetlo současně velké množství lidí pro a proti (Babišovi a Zemanovi). Ač si pana Pitharta velice vážím, vidím to trochu jinak: máme naději, že vážná politická, nebo dokonce celospolečenská krize u nás nenastane právě proto, že velké množství lidí v různých českých městech přišlo do ulic podpořit slušnou politiku tím, že řekli panu Babišovu a panu Zemanovi: „Takto ne! Tak se politika nedělá!“ Slušní politici by měli těmto chodcům za jejich podporu poděkovat!
Jarmila Johnová, 10. 5. 2017
