V Evropské unie zemře na silnici každoročně množství lidí odpovídající počtu obyvatel menšího města kolem 30 000 občanů. 40 % všech obětí představují zranitelní účastníci: chodci, cyklisté, jezdci na mopedu i motorkáři a další 3 000 000 občanů utrpí zranění.
Statistiky nehodovosti říkají, že počet usmrcených na evropských silnicích klesl od roku 2001 o téměř polovinu. V České republice jako celku mrtvých také ubývá. V roce 2013 se počet všech smrtelných obětí provozu v České republice dostal podle policejních dat pod hranici 600, z toho bylo134 chodců, což je o 12 méně než v roce 2012.
Vývoj dopravní bezpečnosti v České republice
Změna režimu v roce 1989 přinesla do celého tehdejšího Československa dosud nebývalý rozvoj automobilismu. Byl to důsledek prostého faktu, že každý kdo na to měl, se konečně mohl zbavit nedobrovolného odříkání a koupit si svůj vůz, v němž se pak mohl po libosti vozit. Trvalo dlouho, než jsme se v něm naučili jezdit a respektovat pravidla, a tak s počty aut – Prahu nevyjímaje – prudce rostl i počet smrtelných nehod a také obětí s lehkými i těžkými zraněními. Teprve od roku 2007 se tento trend podařilo jednoznačně zvrátit a začali jsme se tak přibližovat k evropskému standardu bezpečnosti, třebaže ne tak docela.
Vůči Evropě jsme stále podprůměrní
Vztáhneme-li však počet smrtelných nehod k milionu obyvatel, uvidíme, že v roce 2001 bylo v EU usmrceno v průměru 112 osob na 1 milion obyvatel, zatímco v ČR to bylo 130 osob, tzn. o 16,1 % více (negativum). V roce 2011 bylo v EU usmrceno v průměru už jen 60 osob na 1 milion obyvatel, avšak v ČR to bylo 67 osob, tzn. o 11,7 % více (negativum).
V počtu usmrcených účastníků provozu na 1 milion obyvatel byla v roce 2011 nejlepší situace ve Spojeném království (31 osob), naopak nejhorší poměr byl zaznamenán v sousedním Polsku (110 osob) Lepších výsledků než ČR dosahuje v tomto srovnání i Slovensko (60 osob v roce 2011).
Naše zaostávání je vidět i v procentuálním snižování počtu smrtelných nehod. Zatímco v EU se v průměru jednalo v období 2001 – 2011 o 49% snížení, v ČR bylo snížení opět podprůměrné.
Procentuální změna v počtu usmrcených v zemích EU v letech 2001 – 2012
Nehody chodců klesají pomalu
Zejména u chodců nehody s fatálními následky neklesají dostatečně rychle ve srovnání s jinými zeměmi EU. V průměru došlo v České republice za uvedené období k poklesu úmrtí chodců o 20 %, v evropském průměru o 27 %. Bezpečnost českých chodců poněkud zaostává i v přepočtu na milion obyvatel.
Dopravní bezpečnost v Praze se zhoršuje
V hlavním městě se v roce 2013 se dokonce zvýšil jak celkový počet usmrcených, tak i chodců. Došlo k 640 srážkám s chodcem, při nichž bylo usmrceno 17 osob, tj. o 5 více než v předchozím roce a 119 osob bylo těžce zraněno. Zhruba od roku 2009 se prakticky nesnižuje počet srážek s chodci s těžkými následky (smrt nebo těžké zranění).
Bezpečnost dětí v Praze stagnuje
Tento trend se v hlavním městě projevuje i u dětí, kterým by měli dospělí zaručit bezpečné prostředí. Při nehodách dětských chodců byla usmrcena jedna osoba, 16 dětí bylo zraněno těžce a 83 lehce. I zde se následky nehod výrazně nemění k lepšímu.
Bezpečnost záleží na prioritách
Dopravní bezpečnost chodců i všech ostatních účastníků závisí na dobré legislativě, dodržování předpisů účastníky provozu, na dobré viditelnosti, dobrém řízení dopravy a bezpečných komunikacích, které vyhovují potřebám účastníků. Záleží tedy na tom, jak se každý z nás v provozu chová, zda je pro ostatní účastníky viditelný, ale na veřejné správě, která za bezpečnost ve městě zodpovídá, závisí, jaké pro ni vytvoří podmínky a jaké si zvolí priority. Zda bude např. více dbát na plynulost dopravy a potřeby automobilistů, nebo na bezpečnost nejzranitelnějších, k nimž patří chodci, jimiž jsme denně alespoň na chvilku všichni. Pod vedením exprimátora Béma město zvolilo první variantu a v roce 2006 zahájilo megalomanskou stavbu tunelu Blanka, do níž už každý z Pražanů – řidič, neřidič – „investoval“ 10 000,- Kč. Od té doby se město snaží se šetřit, kde se dá a na čem se dá i nedá.
Nízké investice do bezpečné infrastruktury pro pěší
Na investicích do chodců se sice miliardy neuspoří, ale deseti či dvaceti miliony, které „odkloní“ od chodců, což jsou v dopravním rozpočtu drobné, může město zalepit lecjakou díru v provozu svého úřadu i své samosprávy. Magistrát sice finančními prostředky na chodce nikdy nehýřil, ale na výdajích pro jejich bezpečnost šetří stále více. V roce 2012 dokonce uvažoval o tom, že položku BESIP (bezpečnost silničního provozu) zruší docela. Nakonec pro ni na rok 2013 vyčlenil 10 milionů, které pak během roku naštěstí navýšil na milionů 30. Buď jak buď to nestačí k tomu, aby své komunikace postupně měnil tak, abychom se na nich cítili bezpečně i příjemně a nemuseli si zbytečně zacházet a aby komunikace promíjely lidské chyby, jichž se účastníci provozu dopouštějí, jak to ostatně doporučuje i usnesení evropského parlamentu. Každý totiž chybuje, ale v případě nějaké chyby, ať už na straně chodce či automobilisty, účastník nechráněný kapotou je na tom vždy podstatně hůře. Proto je třeba změnit dopravní infrastrukturu tak, aby komunikace všude tam, kde se pohybují chodci – zejména děti či znevýhodnění občané – dokázaly řidiče zbrzdit, přechody byly řádně osvětleny a auta parkující u přechodů nebránila ve výhledu atp. Dostatek policistů, z nichž by měli řidiči i chodci respekt, by bezpečnosti v ulicích také pomohl, právě tak jako přísnější tresty za přestupky.
Napomínat chodce nestačí
Osvěta či koncepce bezpečnosti provozu existuje spíše jen na papíře. Spočívá především v neustálém připomínání chodcům, co všechno musí a nesmí a také v tvrzení, že si mohou za nehody velice často sami, což neodpovídá skutečnosti. Statistiky jasně hovoří o tom, že převážnou většinu nehod způsobují řidiči (z více než 90%). Ve srovnání s nimi jich chodci zaviní zanedbatelně malé množství. Počet nehod zaviněných dětskými chodci je statisticky nevýznamný. Vzhledem k tomu, že nejčastější příčinou smrtelných následků je nezvládnutá rychlost a nesprávný způsob jízdy, je třeba osvětu mířit i na řidiče. Vedení města (rada, zastupitelé) si musí vybrat, zda chtějí ulice zaplnit raději chodci nebo auty a podle toho konat. Na nás chodcích je, abychom jim řekli, co chceme a potřebujeme, investice do bezpečnosti jdou nakonec z našich kapes.
Jarmila Johnová
Zdroj:
Centrum dopravního výzkumu, ibesip.cz, Policie ČR
