„Po ulicích bloumat od půl čtvrtý do pěti, tváře lidí zkoumat, učit se je zpaměti,“ jak zpívá ve svém slavném songu Jiří Suchý, patřívalo k výsadám mladých lidí. Pokud se však nezmění dopravní politika hlavního města Prahy, tato „pracovní“ náplň mladé generace, důležitá pro schopnost poznávat reálné prostředí a navazovat v něm vztahy, zde vezme brzy nadobro za své.
Slabí a ohrožení ještě slabšími a ohroženějšími
S trochou nadsázky lze tvrdit, že pražská metropole, pokud jde o výdaje na dopravu, letos slabým bere a silným dává o poznání brutálněji než v minulých letech. V gigantických nedokončených dopravních dílech byly prostavěny miliardy, přičemž termíny dokončení se protahují a pochybnosti, zda stavby budou vůbec někdy dokončeny, stoupají spolu s výdaji. Například v tunelu Blanka tak bylo proinvestováno namísto předpokládaných 30 už 40 miliard korun, z nichž na každého Pražana od kojence po stařečky připadá necelých 28 000 korun. Stavba se zatím protáhla o dva roky a termín zahájení provozu byl znovu odložen na rok 2014. O dalších miliardách zazděných v obchvatech města, z nichž jeden se buduje na hraně památkové rezervace a chodce zahání pod zem při vycházce k Pražskému hradu, ani nemluvě. Hlavní město Praha se tak dostalo do dluhových kleští, z jejichž sevření se potřebuje uvolnit, škrtí však nesprávné kohoutky. Místo aby šetřilo u zdroje, tj. pokoušelo se rozvoj dopravy diverzifikovat a nespoléhat jen na auta s nejdražší infrastrukturou a nejhoršími dopady na život města a systémově zabraňovalo velkým únikům prostředků tam, kde veřejnosti neslouží, spoří na chodcích, cyklistech i cestujících MHD, na nichž si toho moc nevezme, ale kterým tak hodně uškodí. Nejenže tím neřeší své dluhové a dopravní problémy, ale blokuje tak rozvoj těch způsobů dopravy, které jsou nejefektivnější, tj. MHD, nebo nejúspornější a k prostředí nejšetrnější, což platí o cyklistické a především pěší dopravě.
Kolik nás stojí doprava
Výdaje na dopravu tvoří téměř polovinu pražského rozpočtu – 19,9 z 44,3 miliard korun. Na chodce, jimiž jsme bez rozdílu všichni včetně vozíčkářů využívajících jen místo nohou kolečka, přitom město pamatuje v položce BESIP (bezpečnost silničního provozu), určené především pro zajištění bezpečnosti nejohroženějších účastníků provozu, pouhými 10 miliony. Pro hrubou představu dodejme, že stavební úprava zklidňující dopravu na jediné křižovatce stojí zpravidla několik milionů, např. vytažení chodníků na křižovatce Rumunská x Londýnská v Praze 2 stálo podle údajů Technické správy komunikací 3,5 milionů korun, úprava prostoru před ZŠ Sázavská v téže městské části necelých 3,2 a zvednutí křižovatky Havanská x Sládkova v Praze 7 3,5 milionu.
Proč jsou chodci přínos, nikoli zátěž
Celkové požadavky městských částí v této oblasti vyčíslené každoročně na zhruba 70 milionů Kč převyšovaly rozpočet města pro BESIP i v minulých letech více než dvojnásobně. Letos však tato položka „zhubla“ oproti loňskému roku ještě o dvě třetiny. Je to výsměch všem, kteří buď chtějí, nebo dokonce musejí po městě cestovat po vlastní ose pěšky. Chodci přitom šetří nejen rodinné peněženky, ale také veřejný rozpočet, veřejný prostor, pohonné hmoty, životní prostředí města, prospívají svému zdraví, obchodnímu i společenskému ruchu a jak je známo i prokázáno, snižují v ulicích kriminalitu. Vedle výhodné osobní dopravy tak zajišťují i mnoho dalších obecně prospěšných funkcí.
Situace je ale o to smutnější, že se jedná nejen o nejšetrnější účastníky provozu, ale zároveň o nejohroženější i nejslabší skupinu obyvatel, do níž patří vedle občanů s handicapem či sociálně slabých nebo věkově znevýhodněných také děti a mladiství, kteří sami autem ani jezdit nemohou. Pro děti je navíc chůze a samostatné cestování po městě nezbytné nejen kvůli přirozené potřebě pohybu, ale i proto, aby se naučily jednat s cizími lidmi a mohly pozorovat a hodnotit své prostředí, prostě aby měly možnost získávat vlastní zkušenosti o světě, v němž žijí, a včas se naučily přebírat odpovědnost za sebe samotné.
Bezpečnost je pro chodce klíčovou otázkou
Bezpečnost a komfort pěších cest je přitom v rozhodování Pražanů o tom, zda půjdou pěšky, nebo i na nejkratší vzdálenosti nasednou raději do auta, velmi důležitá. Pro rodiče, váhající, zda pošlou děti do školy po svých, nebo je povezou autem, pak přímo klíčová. Dovážení dětí do školy i mimoškolních zařízení výrazně přispívá k přetížení komunikací, dopravním zácpám (britští odborníci odhadují zvýšení intenzity provozu v ranních špičkách až o 20 %) a znečištění ovzduší, což pak město řeší výstavbou mamutích automobilových staveb, u nichž doufá, že dopravu absorbují nebo ji odvedou z centra. Ocitá se tak ve spirále neustálého zvyšování výdajů na dopravu a zhoršování kvality životního prostředí i zdraví obyvatel, z níž není úniku.
Každému spravedlivě, ale někomu víc
Zástupci města léta tvrdí, že je nutné obsloužit spravedlivě všechny účastníky provozu: chodce, cyklisty, cestující MHD i automobilisty, rozestavěné mamutí stavby pro auta však mají přednost. Porovnáme-li pozitiva a negativa jednotlivých druhů dopravy, automobilisté vycházejí pro město nejhůře. Zcela prokázaný je fakt, že automobilová doprava přijde město nejdráž a nejvíce škodí prostředí i zdraví obyvatel. V Praze je hlavním zdrojem znečištění ovzduší nebezpečným poletavým prachem, který nejen zvyšuje nemocnost, ale snižuje i průměrnou délku života, automobilová doprava. Neprospívá nám ani nikdy neutuchající hluk, auta v klidu i v pohybu zabírají ze všech druhů dopravy nejvíce prostoru a čím více aut je v ulicích, tím méně se na nich pohybuje chodců a cyklistů. Tato situace nejenže zhoršuje zdravotní stav obyvatel, ale také vyhání z rušných komunikací děti, obchodníky, veřejné služby a samozřejmě i chodce. Čím hustší, stabilnější, propojenější, pohodlnější a přímější bude síť pěších cest, tím méně budou mít lidé důvod i chuť využívat ve městě auto a tím častěji urazí alespoň část své cesty pěšky, a to nejen ve chvílích volna, ale také třeba při dopravě do práce či za jinými povinnostmi. Logické by tedy bylo, kdyby se město snažilo nejen obsloužit všechny účastníky provozu, ale také aktivně povzbuzovat občany ve využívání nejšetrnějších anebo nejefektivnějších způsobů cestování, tj chůze, jízdy na kole a MHD.
Zasypat nebo přestavět, ale hlavně chodit
Každý občan jistě chápe, že v období, kdy hospodářství nevzkvétá, je třeba šetřit, avšak skřípnout nejšetrnější a nejvýhodnější druhy dopravy znamená ve skutečnosti dále zvyšovat poptávku po automobilové dopravě, kterou právě město nedokáže ufinancovat. Kladu proto provokativní otázku, zda by nakonec pro nás všechny nebylo lacinější Blanku zasypat nebo pro ni vymyslet alternativní využití a z městského okruhu udělat báječnou výletní trasu pro pěší, cyklisty, vozíčkáře, inlinisty, psy a koně, lemovanou stromořadím. Ale vážně, pokud město nechce zbankrotovat, bude muset být co nejšetrnější v nabídce výhodných tras pro auta a naopak co nejštědřejší v nabídce navazujících, přímých a příjemných cest pro chodce, cyklisty a cestující MHD. Pokud si to však občané nezačnou sami přát a hlasitě to požadovat, bude se dále tunelovat až do úplného kolapsu (nejen) dopravy.
Jarmila Johnová
