Povodně jsou velká pohroma, která nemá jednoznačného původce, jehož by bylo možné obvinit, odsoudit, uplatit nebo přemluvit, „aby to už nikdy neudělal“. Někdy při nich na chvíli i uhasnou spory o to, že rozhodně jde/nejde o projev klimatických změn a že kdybychom žili jinak, tak by se to asi nestalo/stalo stejně. Téměř všichni se každopádně v takové situaci shodujeme na tom, že příroda je mocná čarodějka a že s tím nic nenaděláme. Ten vzácný moment shody – jak jsme ovšem viděli, pro demografickou skupinu „politici“ to neplatí – nám poskytuje ještě vzácnější příležitost, abychom se dali dohromady a byli solidární. A nejen to, vykolejí nás to ze zavedených životních rytmů a návyků, což nám umožňuje jiný úhel pohledu.

Patřím k těm šťastnějším, kterým neuplaval dům, auto či chata, i když to bylo jen „o fous“. V podvečer po první povodňové vlně, kdy v Praze ustal déšť a voda začala mírně opadat, jsem se vyrazila podívat na Vltavu. Protože metro nejezdilo a tramvaje i autobusy byly nacpané, šla jsem po svých. Ke svému údivu jsem zjistila, že ten nápad dostali snad všichni, kteří žijí v akčním rádiu několika kilometrů od Vltavy. Kolem 9. hodiny večerní byla totiž Vltava naprosto nezvykle obsypaná lelkujícími chodci. Příroda to zařídila tak, že se protrhla několikadenní mračná šeď, obloha se projasnila a zapadající slunce společně s Vltavou a zvláštní akustikou vodních spoust dělaly divy. Prošla jsem od Letenského náměstí po nábřeží kpt. Jaroše, překročila Vltavu přes Čechův most, odsud směřovala k Rudolfinu a Karlovu mostu a došla až k Národnímu divadlu. Myslela jsem na paní Medu Mládkovou, zda přestěhovala Kupkovy obrazy jen do horních pater Sovových mlýnů, kde se svítilo, nebo je odvezla a dole nechala vodě dveře dokořán, aby je nevylomila, obdivovala kačeny, jak dokážou v tak silném proudu udržet směr, sledovala protipovodňové zábrany na malostranské straně. V úseku od Rudolfina k Národnímu, kde byl zastaven provoz aut i tramvají, bylo lidí jak o pouti, a poměr turisté:domácí a mladí:staří se zdál vyrovnaný. Skupinky se každou chvíli zastavovaly, lidé vypadali užasle. Já taky. Praha působila úplně jinak bez hlučné dopravní zvukové kulisy, která vás nutí řvát a vyčerpává natolik, že se kolem sebe moc nedíváte. Samozřejmě že jsme všichni přitahováni a fascinováni velkou vodou, ale z kolemjdoucích jsem zároveň cítila uvolnění a možná i cosi jako vděk, že Praha není úplně pod vodou, a také okouzlení tou náhlou atmosférou.  Tento pocit okouzlení z města, kterým jsem procházela pěšky a sdílela ho s ostatními, mě zaskočil i přesto, že jsem pravidelný pražský chodec. U Národního jsem překonala zvědavost zajít ještě dál a poslechnout si hučení vody protékající Mánesem a přešla zpět na druhou stranu řeky přes dosud zatopený „Střelák“, zkontrolovala alespoň pohledem zavřenou Kampu a na Malostranském náměstí, kde mě konečně začaly bolet nohy, jsem nastoupila do přecpané tramvaje. Byl všední den, ale nálada v zapařeném voze, kde jsme svorně páchli jako zmoklí psi, byla jako ve svátek.

Budou-li nás povodně navštěvovat častěji a spolu s uzávěrkou ulic pro auta nás bude řeka častěji lákat k procházce, snad nás i častěji zastihne pocit, že Praha je domov, který nenecháme jen tak plavat.

Jarmila Johnová